Rok piaristů 2017 – 250 let od svatořečení Josefa Kalasanského v roce 1767

Oltář sv. Josefa Kalasanského v kostele sv. Anny z r. 1749.

Celkem sto let od smrti zakladatele piaristického řádu nebyl nikdo z jeho členů beatifikován ani kanonizován, i když piaristé usilovali o tyto procesy zejména pro Josefa Kalasanského a Matre Dei (*1557 Petralta de la Sal, + 25.8.1648 Řím), zakladatele řádu. Nakonec byl první piarista blahoslaven 18. srpna 1748 papežem Benediktem XIV., vlastním jménem Prospero Lorenzo Lambertini (*31. 3. 1675 Bologna, + 3. 5. 1758 Řím). Byl papežem mezi roky 1740 až 1758. Krátce po tomto aktu byl  malířem Františkem Lichtenreiterem, známým především svou tvorbou pro premonstráty na Strahově, v roce 1749 namalován i obraz blahoslaveného v kostele sv. Anny v Benešově. Svatořečen byl Josef Kalasanský téměř o 19 let později 16. července 1767 papežem Klementem XIII, vlastním jménem Carlo della Torre di Rezzonico (*7. 3. 1693 Benátky , + 2. 2. 1769 Řím). Byl papežem od 6. července 1758 do 2. února 1769. Josefova cesta k blahoslavení i svatořečení byla doprovázena neustálými žádostmi a připomínkami ze strany piaristů. Stavěli se za ně i piaristé z provincie Germanie a od poloviny 18. století z česko-moravsko-slezské řádové provincie, kam patřila také piaristická kolej v Benešově. Také v Benešově se asi v době před 250 lety více než kdy jindy dříve i později dovídal i o událostech ve vzdáleném Římě prostřednictvím členů piaristického řádu, zejména při provinciálních kanonických vizitacích nebo i z kázání piaristů určených širší veřejnosti, zejména z řad měšťanů.        Z benešovských rodáků asi nejvíce věděl o svatořečení P. Jeremiáš Soudný a Matre Dolorosa (* 2. 10. 1702 Benešov, + 19. 3. 1768 Kroměříž,  provinciál česko-moravsko-slezské piaristické provincie 1760–1766). Vlastním jménem se jmenoval Šimon. Do piaristického řádu vstoupil v roce 1719. Byl významným filozofem a teologem, napsal řadu děl z těchto oborů, která však zůstala v rukopisech a jsou v současnosti nezvěstná. Během jeho funkčního období, při němž vlastně navazoval na svého předchůdce i nástupce P. Guidona Nichta  ab Angelis (* 17. 12. 1709 Osek, 13. (23.) 2. 1789 Mikulov, provinciál česko-moravsko-slezské piaristické provincie 1757–1760 a 1766–1768, 1760-1766 asistent generála řádu v domě u sv. Pantaleona v Římě). P. Jeremias a P. Guido byli nejen služební kolegové, ale i přátelé, takže Jeremiáš byl do dění v Římě zasvěcen velmi důvěrně, téměř jako samotný Guido. Zapisoval o tom i do provinciální kroniky, kterou zřejmě převzal po svém předchůdci. Sám P. Jeremiáš navštívil na  konci svého funkčního období v roce 1766 již potřetí Řím. Byl zde z titulu své funkce jako vokál (zástupce) českomoravskoslezské piaristické provincie právě v době, kdy celý proces vedoucí ke svatořečení Josefa Kalasanského spěl ke svému vrcholu.

sv. Josef Kalasanský (zakladatel piaristů)

Do Říma jel P. Jeremiáš na generální kapitulu v březnu 1766. Vyjel se svým provinciálním sekretářem P. Josefem Kalasanským Christlem a S. Christiano (*6. 2. 1731 Selovice, +23. 4. 1813 Lipník) dne 23. 3. 1766. To se pak v roce 1766 na podzim vrátil i s P. Nichtem na Moravu. Zapsal o tom podrobnou zprávu do kroniky piaristické provincie. Zpráva o cestě se vyskytuje v Kronice česko-moravsko-slezské piaristické provincie a byla vydána a tak svěže popsána, že mohla být v roce 1905 po nenáročných edičních úpravách zaslána do redakce piaristického časopisu Ephemerides Calasanctianae, který tehdy vycházel ve Florencii. Tam byla s úspěchem otištěna po 140 letech znovu. Je dokladem dobré latiny i spisovatelského umění Jeremiáše Soudného. Ačkoliv se v zápisech z kroniky zabýval většinou domácími problémy, bylo jasné, že piaristická generální kapitula v roce 1766 byla prosycena atmosférou budoucího svatořečení, na jehož přípravách pracoval i papež Klement XIII. Svatořečení Josefa Kalasanského bylo skutečně jedním z hlavních programů piaristické řádové generální kapituly v květnu až v červnu 1766, kterému předsedal generál řádu P. Joseph Maria Giuria a S. Joanne Baptista (*1704 Savona, + 3. 5. 1771, generálem byl 2. 5. 1760-3. 5. 1771).

Z řešení domácích problémů šlo zejména o odchod P. Guidona Nichta z Říma, kde ukončil funkci generálního asistenta a odešel podle řádových pravidel do funkce provinciála piaristického řádu, které se ujal ve 2. pololetí roku 1766. Kromě těchto dvou piaristů nebyl na generální kapitule v roce 1766 z českých zemí žádný jiný účastník. Z Říma se vraceli do českých zemí koncem května a v červnu. Šel s nimi jeden uprchlík z řádu, který žádal o milost řádového generála a byl uvězněn v řádovém karceru v koleji S. Michael ad Ripam v Trastevere v Římě, která byla známa jako vynikající středisko výuky přírodních věd, a tímto způsobem vrácen zpět do stavu své původní provincie. P. Jeremiáš Soudný potom odešel ještě na dva roky do Kroměříže, kde ve funkci rektora zemřel a byl tam i pohřben. Do rodného Benešova se již nevrátil. Na kapitule mělo být podle zápisu v jejích protokolech asi více členů. Stejně tak problémů provincie bylo řešeno více. Jedním z nich mělo být jmenování nového rektora piaristické koleje ve Strážnici. Dosavadní rektor koleje P. Joannes Nepomucenus Kauč a S. Vito (* 26. 9. 1704 Litomyšl, † 12. 2. 1768 Benešov) byl přesunut do piaristické koleje v Benešově. Možná, že právě on měl ještě možnost jít jako vokál na kapitulu do Říma, ale ze zdravotních důvodů ji nevyužil.

Jako rektor piaristické koleje měl povinnost vést kroniku piaristické koleje. Protože měl zájem o dějepis, zeměpis a další vědy a do kroniky piaristické koleje psal i při svém prvním rektorátu v Benešově (v letech 1751-1763), nenechal si tuto příležitost ujít ani v době své nemoci na sklonku života. Tak se stal P. Joannes Nepomucenus tím kronikářem, který i při zapisování záznamů z běžného života v piaristické koleji v Benešově a hlavně jejího okolí sem zapsal také záznamy týkající se svatořečení Josefa Kalasanského.  Svou kronikářskou činnost začal brzy po kanonické vizitaci koleje, kterou zde provedl nový provinciál P. Guido ab Angelis již 31. července. Záznamy vedl téměř až do své smrti v roce 1768, kdy po něm pokračoval nový rektor P. Norbertus Reilich a S. Agnete (* 14. 4. 1716 Český Dub, † 18. 2. 1788 Litomyšl).

Nejdříve si všímal aktuálních domácích událostí. Z nich připomněl především místní církevní slavnosti spíše v širším kontextu s vazbou na další piaristické koleje (Strážníce, Litomyšl, Mikulov i spojitost s obřady v Římě). Připomínal i zapojení růžencového arcibratrstva do těchto slavností, vazby na blízký i vzddálený klerus (v českých zemích) a další podrobnosti. O svatořečení Josefa Kalasanského, které připomněl P. Guido Nicht ab Angelis v provinciální kronice již v červenci, se zmiňuje P. Jan Nepomucenus pak v srpnu roku 1766. Je to také v souvislosti se svátkem blahoslaveného Josefa Kalasanského, který se tehdy slavil 27. srpna, tedy o dva dny později než v současnosti. V průběhu roku 1767 postupuje podle dat jednotlivých oslav a obřadů. Všímá si činnosti orgánů nadřízených benešovské faře, zejména tehdejšího vikáře Václava Wondráka z Mnichovic. Sleduje i jednání vrchnosti – hrabat z Vrtby. Připomíná úspěšné členy piaristického řádu a žáky škol i studenty a žáky, kteří mají zájem o studium u piaristů, a mluví i o jejich rodičích, kteří je ke studiu do škol přivádějí. Podobně jako P. Guido, který tak činí daleko obšírněji, se zmiňuje o italském piaristovi Pompiliu Maria Pirrottim (*29. 9. 1710 Monteclavo Irpino, + 15. 7. 1766 Campi Salentina), který tehdy zemřel a byl svatořečen v roce 1934. Zdá se tedy, že byl asi v úzkém písemném kontaktu s provinciálem Guidonem, protože tyto zprávy zapsal ještě dříve, než sem Guido dorazil na vizitaci v květnu 1767.

Po tomto datu se rektor i nadále zmiňoval v kronice o oslavách oblíbených svátků, např. svatého Víta (15. 6.) i udržování kontaktů s dalšími přáteli, zejména benediktiny ze Sázavy. Všímal si též kléru i řeholníků, kteří kolejí procházeli, a připomínal bohoslužby, které zde odsloužili. V tomto duchu se vlastně nesly záznamy celého druhého pololetí roku 1767. Najdeme zde ovšem i některé výjimečné záznamy, zejména o sloužení obřadu Te Deum na svátek svatého Bartoloměje. Obřad byl věnovaný sv. Josefovi Kalasanskému jako připomínka beatifikačního procesu, který v minulém měsíci proběhl v Římě. Novému světci byly zasvěceny i obřady dalšího dne i svátku tedy, 27. 8. 1767. Dne 26. 8. 1768 byly sv. Josefovi Kalasanskému zasvěceny také večerní obřady v nedalekých Voticích, kde františkáni stavěli novou budovu svého kláštera. Dne 4. 9. přišel také vyšší plat na oltář do kostela sv. Anny. P. Joannes Nepomucenus si ještě všímal zvýšenéno zájmu o odkup neobsazené lékárny. Možná že i na tyto události mohlo mít povědomí o svatořečení sv. Josefa Kalasanského mezi širší vzdělanou veřejností určitý vliv. To bylo vlastně vše, čeho si kronikář stačil všimnout, než mu nemoc a smrt vzaly život.

O svatořečení a kulturním spojení s Římem lze z porovnání provinční piaristické kroniky i piaristické kroniky koleje v Benešově říci, že podobně jako Jeremiáš Soudný patřil také P. Joannes Nepomucenus Kauč a S. Vito k vysoce angažovaným členům piaristického řádu, kteří byť byli sužováni stářím a různými zdravotními omezeními, patřili k jeho zdravému jádru. Dovedli své okolí účinně a širokou veřejnost včas informovat o historických změnách v piaristickém řádu, které se stávaly milníky na jeho cestě k tehdejšímu osvícenství i poznání vůbec.

Václav Bartůšek

Hlavní prameny:

Národní archiv, Řád piaristů, provincie, Ephemerides provinciae Bohemiae scholarum piarum (1758–1865), č. kn. 7., s.  201-268.

Státní oblastní archiv v Praze, Státní okresní archiv Benešov, Gymnasium Benešov,  Annales domus Benechoviensis, Tomus III., 1763 –1852, s. 41-63.

           

   
   

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.