Rok piaristů 2017  – Cesta piaristů k zasvěcenému životu

        Svatý Josef Kalasanský (*1557) od mládí, po dobré domácí přípravě od rodičů v  aragonské vesnici Petraltě de la Sal ,  odešel studovat latinské školy v blízkém městečku Estadilla a od roku 1571 university v Leridě (filozofie a práva), ve Valencii a znovu v Leridě (do 1582 – teologii).  Tehdy se projevil jako cílevědomý člověk. Kněžskou dráhu musil prosadit zprvu proti vlivu otce. Byl asi i dobrým pozorovatelem.

Proto ho jeho  zaměstnavatelé, leridští biskupové, pověřovali různými náročnými úkoly, z nichž na Josefa nejvíce zapůsobila vizitace slavného benediktinského kláštera na hoře Montserratu koncem roku 1585. Přestože Josefův pobyt byl na rozdíl od dřívějšího pobytu sv. Ignáce z Loyoly (v r.1522), zakladatele jezuitů, vyplněn prací, byl pro něho nesmírným duchovním zážitkem zdejší Mariánský kult, který mu byl mohutnou oporou po celý další život.  Též jako bystrý pozorovatel viděl bezvýchodnost své existence v řadách španělského kléru a jako citově i nábožensky založený mohl tušit své vyšší poslání. V roce 1591 (v Barceloně) získal doktorát teologie. V roce 1592 zde nasedl na loď směrem do míst, kam se cítil být sám povolán – do Itálie.  Po vylodění v přístavu Civitavecchia putoval do věčného města, které si zamiloval, takže si v Římě nepřipadal  ztracený.

         Po příchodu do Říma si Josef pronajal místnůstku v blízkosti Španělského náměstí a jako většina jeho krajanů navštěvoval kostel určený pro španělské přistěhovalce v Římě v uličce Montserrat. Později se usadil v paláci kardinála Marka Antonia Colony, kde vedle teologických povinností zastával funkci vychovatele jeho synovců. V prvních letech římského pobytu se pokoušel sehnat si lepší církevní beneficium. Třikrát prosil o pomoc papeže Klimenta VIII., ale bezvýsledně. Přitom nezahálel. Zapojoval se do církevní činnosti v Římě, k níž patřila péče o nejchudší obyvatele města. Starala se o ně především charitativně orientovaná zbožná bratrstva podobného zaměření, jako byli oratoriáni založení sv. Filipem z Neri. V roce 1594 se nechal zapsat do bratrstva sídlícího při kostela Dvanácti apoštolů, v sousedství paláce kardinála Colony, podle něhož se členové nazývali. Jeho úkolem bylo navštěvovat chudé a pomáhat jim, takže se Josef dostával do každodenního kontaktu s nejchudšími obyvateli Říma. Pohyboval se v oblasti starého města (Trevi, Monti, Campo Marzio, Regola), i na druhém břehu Tiberu v nejchudší římské čtvrti Trastevere, kde ještě dnes působí na návštěvníka spleť úzkých a vykřičených uliček, někdejších špitálů i slavných chrámů.

         Pohled do života v Trastevere s chudými a opuštěnými dětmi i kontakt s Bratrstvem křesťanského vzdělávání přispěly k závažnému rozhodnutí Josefa Kalasanského pustit se do pedagogické činnosti. V Římě se objevil nový druh školy. Poskytovala bezplatné vzdělání co možná nejširšímu okruhu mužské mládeže mezi 8 – 20 lety a svým nejlepším žákům umožňovala i následné studium na středních školách.

Nová kongregace byla v roce 1617 povýšena a přejmenována podle papežského dobrodince  na Pavlínskou kongregaci Zbožných škol, čímž stoupla její vážnost ve veřejnosti. Členové se rozhodli složit řeholní sliby a absolvovat noviciát. Projevilo se to jistě i jako příslib dalšího zvýšení kvality vzdělání. Ten skýtala osobnost zakladatele Josefa Kalasanského, jak již můžeme zjistit z některých dobových dokladů, které se založením této kongregace souvisejí. Již tehdy bychom v ní našli rysy, které  Josefa činily celoživotně výborným pedagogem a během jeho dalšího života se pozitivně rozvíjely. K takovým složkám osobnosti patřily  přirozené předpoklady k tomu, aby se stal ideálním pedagogem. Vedle znamenitého předchozího vzdělání a řečnických dovedností to byla láska k lidem. Dovedl si velice dobře představit sociální situaci téměř všech vrstev tehdejší (římské) společnosti. Dovedl velmi přesně odhadnout, jaké vzdělání je nejbližší určitému lidskému charakteru, a podle toho postupoval při dalších úpravách obsahu výuky ve školách kongregace i pozdějšího piaristického řádu. K tomu přistupovala hluboká zbožnost završená velmi dobrým teologickým vzděláním, spojená s posláním co nejvíce prospět  bližním, nejen žákům, ale  i kolegům, jako např. P. Gliceriovi Landrianimu. Jako pedagog dovedl být trpělivý a nenechal se odradit neúspěchy. I jako vychovatel osvědčil, když to bylo třeba, pokoru.  Žil i ve skromnosti. Skromnost a pokoru vyžadoval rovněž od svých spolupracovníků, což se projevilo slibem bezplatného vyučování, který v roce 1617 obsahovala i pravidla nové kongregace papeže Pavla V. Projevoval snahu o to, aby v řádu mezi jeho členy i ve školách mezi žáky a učiteli a mezi žáky navzájem vznikaly počestné a mravní vztahy. Dbal na to, aby se společně s výchovou a vzděláváním rozvíjel hluboký duchovní i duševní život.  Jeho hluboká zbožnost byla poznamenaná citovým vztahem k Bohu Otci. Josefova vzdělanost, mravní i náboženské  kvality dávaly předpoklady vytvoření  nového přístupu téměř ke všem základním pedagogickým otázkám doby  a v mnohých věcech je dovedl dále i opravil v progresivním smyslu z hlediska vývoje výuky, ačkoliv reformátorem být nechtěl.

Od ledna 1617 až do listopadu 1621, kdy bylo potvrzeno založení piaristického  řádu papežem Řehořem XV., či spíše do ledna 1622, kdy se dokončovala příprava řádových stanov, se věnoval Josef Kalasanský uvažování nejen o budoucím vzdělávacím systému piaristického řádu i škol, ale i úvahám o náplni piaristické výuky. Východiska převzal  ze systému jezuitské výuky, která byla tehdy běžně užívaná jinde. Vlastní systém na základě pedagogických postupů vžitých na tehdejších školách i s ohledem na další následné studium na gymnáziích postupně vytvářel sám, zejména nejvíce asi v systému aritmetických tříd, z nichž tzv. nižší aritmetická třída zakončovala vzdělávací cyklus na základní škole a vyšší aritmetická třída často ucelovala a přizpůsobovala ekonomické a úřednické praxi doby vzdělání nabyté v latinských školách. Vyučování matematice v těchto třídách, stejně jako v předcházejících třídách elementární školy (skribendě a legendě) bylo pro Josefa i tehdejší další piaristy novou oblastí, se kterou se musili daleko více seznamovat po obsahové i didaktické stránce než s ostatním vzděláváním na ostatních stupních tehdejších škol (gymnázia, filozofické a teologické fakulty).

Rovněž z vyššího školství, látky probírané na filozofických přípravkách, známe mnoho odchylek od jezuitského vzdělávacího systému, např. zavádění některých odlišných filozofických i exaktněvědních vědeckých přístupů z děl Thomase Campanelly (1568-1639) a Galiea Galileiho (1564-1642), které vyvolalo v církevních kruzích místy až pobouření, hlavně až po odsouzení Galileiho učení ve čtyřicátých letech 17. století. Také některé, dalo by se říci spíše mimoškolní vzdělávací činnosti, byly možná o něco uvolněnější než u jezuitů a námětově odlišnější, např. v dramatické tvorbě v jednotlivých gymnaziálních třídách, které se ovšem až na malé výjimky zúčastňovali jen gymnazisté, na rozdíl od hudby, kterou pěstovali pod vedením zkušených instruktorů, všichni žáci škol. Systém jako u všech církevních řádů završovala ještě výchova noviců – kleriků a noviců pracovníků (fratres operarii), filozofů a teologů (z řad kleriků) pro zajištění dalšího budoucího řádového kněžského dorostu.                 

Jak tedy vypadalo Josefovo rozvržení výuky do jednotlivých stupňů, které se snažil zakotvit v řádových pravidlech k roku 1621? Obecně lze říci, že to byly body, které se postupně během další existence řádu, tedy i po smrti jeho zakladatele, neustále zdokonalovaly a rozvíjely na jednáních řádových kapitul. Kdo poznal alespoň zběžně počátky piaristického vzdělávání, nemohl zůstat na pochybách, že se bude štěpit do dvou větví – praktické a humanistické, které spolu budou ovšem velmi úzce spjaty.

 

Václav Bartůšek

Seznam obrázků:

  1. Kostel sv. Doroty v Římě v Trastevere (Zátibeří)
  2. Vchod do piaristické koleje v Římě – bývalý palác Toréz – piazza dei Massimi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.