Minoritský klášter v Benešově

Návrší Na Karlově se rozkládá severovýchodně od centra města a je zde doloženo nejstarší osídlení. Není proto divu, že právě zde byl příslušníkem roku Benešoviců posléze založen minoritský klášter, od jehož vypálení uplyne letos 600 let[1]. Zdejší řeholní komunita náležela do rodiny žebravých – mendikantských – řádů (k nim náleželi vedle zmíněných minoritů ještě dominikáni, augustiniáni eremité a karmelitáni).

Tyto řády se objevují na počátku 13. století a svým přístupem k řeholnímu životu představují nový směr vývoje a zároveň i radikální odklon od klášterní tradice minulosti. Tím, že si tito mniši osvojili pravidlo institucionální chudoby a odmítli tak přijímat hmotné dary, případně vlastnit majetek, zbavili se zátěže, která byla do té doby pro jakoukoli organizovanou řeholní komunitu považována za nezbytnou. Odmítnutím majetku a spoléhání na žebrotu jako na prostředek vlastní obživy bylo pouze vnějším příznakem mnohem podstatnější změny vnitřního postoje. Když se tyto řády zřekly izolace a klášterní klauzury, aby se ve společnosti mohly věnovat pastýřské činnosti, odpoutaly se tak od jednoho z nejzákladnějších principů tradičního monasticismu[2]. Zvláštní dynamiku jejich působení dodávalo i to, že spojili život kontemplativní s apoštolským a působili především na kazatelně a ve zpovědnici[3].

Značnou oblibu získal právě řád minoritů, jehož zakladatelem se stal sv. František z Assisi. Svatý František se narodil v roce 1182 jako syn bohatého obchodníka Pietra Bernardona[4] a zpočátku žil rozmařilým životem, který mu umožňovalo značné otcovo jmění. V neklidné době kolem smrti Jindřicha VI. z rodu Štaufů dokonce usiloval o získání rytířských ostruh. Postupně si však uvědomoval nicotnost rytířské služby a místo služby světské vrchnosti se oddal službě Kristu. Ve spiritualitě nově se formujícího řádu usiloval o bratrství, evangelijní chudobu, putování, modlitbu v ustavičném společenství mezi sebou a s lidem, službu bratřím a sestrám, především v místní církvi. Kladl rovněž důraz na to, aby svědectví o Kristu nebylo vydáváno v klášterní samotě, ale ve světě – tedy přímo mezi lidmi. Z toho důvodu je pak důležitá přímá vazba řádu na městské aglomerace[5]. Aby tato cesta byla účinná, opíral se o modlitbu, posty, chudobu, bratrskou lásku, pokoru, prostotu srdce, radost a odpuštění. Také označení fratres minores, kterým František z Assisi pojmenoval své společenství, vypovídá o jeho podstatě. Být menší (ve vztahu k Bohu i lidem) znamená vykonávat pokornou službu lidem na základě svobodné volby.

Minoritský řád se velmi rychle rozšířil po celé Evropě. Do Německa byl uveden v roce 1221 Caesariem ze Špýru a odtud pronikl do Čech, kde získal mocnou příznivkyni a oporu v Anežce Přemyslovně (*1211 – +1282)[6], dceři Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie Uherské[7], a v jejím bratrovi králi Václavovi I., který povolal minority do Prahy ke sv. Jakubu kolem roku 1226[8].

Poté se řád šířil do dalších moravských a českých měst včetně Benešova. Vznik kláštera je kladen do doby kolem roku 1246. Jeho zakladatelem se stal probošt staroboleslavské a později vyšehradské kapituly Tobiáš z Benešova[9], který údajně měl vznikající komunitě věnovat rodové benešovické sídlo[10]. Přijetí konventu do svazku provincie se uskutečnilo na provinční kapitule konané v době, kdy byl provinciálem Fr. Bohuslav (1247 – 1251)[11]. Jak dalece postupovala výstavba klášterních objektů je otázkou. Nicméně konventní chrám byl konsekrován 4. října 1257 biskupem Mikulášem z Riesenburka (Újezda)[12]. Probošt Tobiáš posléze vybudoval v kostele hrobku, do níž uložil pozůstatky některých svých předků. Když on sám v roce 1261 zemřel, byl zde rovněž pohřben. Po jeho smrti přešel Benešov do majetku jeho synovce pražského biskupa Tobiáše z Benešova (1278 – 1296) a po něm následoval v roce 1296 Milota z Dědic (+1307). V roce 1294 bylo město i konvent postiženo požárem, a právě Milota z Dědic se zasloužil o jeho obnovu – opět zřídil a rozšířil klášterní budovy[13].

V následujících desetiletích prokazovali svou přízeň benešovským minoritům i další šlechtici. Dvanáctého listopadu 1379 odkázal Zdeněk ze Šternberka, pán na Konopišti, minoritskému konventu 10 kop a 6 grošů na celebrování mší za sebe a své zemřelé manželky[14]. Dvacátého osmého dubna odkázal Zdeněk Kostka z Postupic konventu 10 kop ročního důchodu na nákup sukna na řádový oděv a Chval z Křešic prodal 17.prosinnce řeholním bratřím za 10 kop roční plat jedné kopy grošů[15].

Nejpozději v poslední třetině 14. století započali minorité se stavbou nového konventního chrámu, z něhož se do dnešních dní zachovala část presbyteria ve formě dvou stran sedmibokého závěru a soubor architektonických článků z červeného pískovce a žuly. Ale i tak si lze udělat představu o umělecké hodnotě a propracovanosti kamenických detailů stavby, která dokládá vlivy pražské dvorské huti[16].

Je pochopitelné, že osudy kláštera a jeho obyvatel se promítaly do života města, o čemž svědčí i dobové zprávy. Zajímavou postavou 2. poloviny 14. století byl benešovský kazatel František, stoupenec Milíče z Kroměříže, který byl v roce 1374 obviněn, že kázal proti benešovským minoritům, kteří prý hlásali nerozumné odpustky[17]. Za tyto aktivity byl potrestán zákazem kázání a nařízeno mu opustit diecézi. Pokud by neuposlechl a vrátil se bez povolení arcibiskupa, měl být potrestán exkomunikací. Kdy byl povolán zpět ke kazatelskému úřadu, není známo, ale je jisté, že opět kázal proti církvi, protože v říjnu 1378 byl znovu zbaven kazatelského úřadu. Doložena je i rivalita mezi světským duchovenstvem a benešovskými minority. Tak k roku 1386 se pojí zpráva, že klerik Jiří poranil mečem kazatele minoritského řádu v Benešově Persika[18]. Ve stejném roce urazil nájemce benešovské fary Jan se svým klerikem kvardiána a celý konvent a některé bratry dokonce fyzicky napadli[19]. Z příslušníků benešovského minoritského konventu jsou připomínáni lektor Jan, kvardián Mikeš a vícekvardián Hynek – všichni k roku 1410[20]. V roce 1412 byl kvardiánem Jakub stejně jako v roce 1413[21], k roku 1424 se váže zmínka, že lektor Petr byl upálen na Moravě.

V minoritském klášteře spatřila také světlo světa jedna z prvních česky psaných nadačních listin v církevním prostředí vůbec. Jedná se o listinu z roku 1400, na jejímž základě učinil Zdeněk Kostka z Postupic odkaz ve prospěch kláštera[22]. Obdobně si počínali i další příslušníci šlechtického stavu – například Zbyněk z Moravče[23], který odkázal klášteru 1 kopu grošů stálého platu.

Klášter jako takový však nepřežil husitské války ostatně jako celá klášterů té doby v Čechách. Benešov tehdy náležel úhlavnímu husitů Petrovi Konopišťskému ze Šternberka. O událostech, k nimž došlo 19. května 1420 vypovídá, latinsky psaná kronika Vavřince z Březové[24]. P. Čornej ve své nedávno vydané knize[25] popisuje událost následujícím způsobem: „Až k Benešovu, poddanskému městu úhlavního husitského protivníka Petra ze Šternberka, vlastníka nedalekého hradu Konopiště probíhalo vše hladce. Pán města sice přítomen nebyl, zato Benešov střežila posádka pod velením hornolužického šlechtice Hanuše z Polenska, odveleného sem z Pražského hradu i s krajany, kteří v Čechách působili jako žoldnéři už od podzimu 1419. Hanušovou snahu zastavit husity v odpoledních hodinách 19. května ještě před městem zmařil Žižka umným manévrem. Do Benešova táborité nečekaně vskočili z jiné strany a založili v něm, bez ohledu na nedělní den, oheň. V nastalé panice hledala většina obyvatel záchranu mimo město, jiní se stáhli do minoritského kláštera, sloužícího v dané chvíli jako základna Hanušova oddílu. Táborité se spokojili s vypálením téměř celého města a farního kostela sv. Mikuláše, útok na klášter s chrámem Nanebevzetí Panny Marie kvůli nesnesitelnému ohni a dýmu raději vzdali. Svůj cíl, pomstít se Petrovi ze Šternberka za všechna příkoří, jichž se na husitech dopustil, splnili. Klášterní komplex i tak utrpěl značné škody. Minorité jej opustili nejpozději do roku 1421, kdy Perchta z Kravař , tehdy již vdova po Petrovi Konopišťském ze Šternberka a sestra Jindřicha Plumlovského z Kravař, zaručila na svých statcích svobodu čtyřem pražským artikulům. Některé z benešovských minoritů pak nacházíme v Českém Krumlově i v klášterech moravských a vídeňských. Zásluhou šikovného pera Eney Silvia Piccolominiho, který ze zničení benešovského kláštera jednoznačně obvinil husity, časem převládlo mínění, že původcem destrukce byl Jan Žižka. Pozdější papež se prý roku 1451 nedokázal ubránit pláči, když na vlastní oči spatřil zkázu benešovského božího domu i dalších sakrálních staveb.“ Téhož dne došlo ještě k šarvátce u Poříčí nad Sázavou a také v ní královští podlehli[26].

Nicméně zříceniny kláštera přes výše zmíněný požár musely být v natolik dobrém stavu, že se zde ve 2. polovině 15. století mohly konat zemské sněmy, z nichž, který se konal v roce 1473, zahajovala královna vdova Johana z Rožmitálu. V průběhu doby však ke zkáze přispěly nejenom povětrnostní vlivy, ale i plenění města Švédy na samém sklonku třicetileté války v roce 1648. Již od roku 1659[27] se dály v rámci minoritského řádu snahy o obnovení benešovského konventu. Aby česká řádová provincie projevila navenek svá práva ke zříceninám konventu, volila od té doby pravidelně titulárního kvardiána benešovského domu. Zmíněné snahy se dály především v 17. – 18. století. Když pak František Karel Leopold hrabě Přehořovský s Kvasejovic na počátku 18. století započal s výstavbou piaristické koleje, nechal bourat zdi bývalého konventu a materiál používal při její stavbě. Proti této skutečnosti se však minorité postavili[28]. Od přelomu třicátých a čtyřicátých let 18. století pak úsilí o obnovu benešovského konventu ze strany minoritů postupně ustává a na bývalých klášterních pozemcích se pozvolna rozrůstá městská zástavba[29]

Libuše Váňová


[1] 19. 5. 1420

[2] Lawrence, Hugh: Dějiny středověkého mnišství. Praha, Vyšehrad 2001. s. 235; Le Goff, Jacques – Schmitt, Jean-Claude: Encyklopedie středověku. Praha, Vyšehrad 2002. s. 401

[3] Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin. I. Praha, Zvon 1991. s. 161; Kadlec, Jaroslav: Dějiny katolické církve. II. Olomouc, Univerzita Palackého 1993. s. 189 n

[4] Heer? Friedrich: Evropské duchovní dějiny. Praha. Vyšehrad 2000. s. 150 n

[5] De Fiores, Stefano – Goffi, Tullo: Slovník spirituality. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1999. s. 1155; „Ihre Hauptwirksamkeit entfalteten die Mitbrüde natürlich im Dienst am Wort (Volkspredigt, Kreuzzugspradigt) und Sakrament (Beichtstuhl) wie auch bei der Pflege von Volkandachten, deren um Menschwerdung und  Leden des Heren Kreisten. Sie predigten in der Städten (beim auch in eigenen Konventskirchen) und, wie Franziskus, auf dem Land Wanderprediger.“ Handbuch der Kirchengeschichte. III/2. Freiburg-Basel-Wien, Herder 1968. s. 227 – 228

[6] Světci na každý den. IV. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2010. s. 210 – 213

[7] Kadlec, II., 1993, s. 194; Kadlec, I., 1991, s. 161

[8] Buben, Milan: Encyklopedie řádů a kongregací v českých. III/I. Žebravé řády. Praha, Libri 2006. s. 113; Jirásko, Luděk: Církevní řády a kongregace v zemích českých zemích. Praha, Klášter premonstrátů na Strahově 1991. s. 54

[9] „1247 in Benessow recipitur locus fratrum per praepositum Thobiam, qui frater Minor factus est et moritur 1261 et in medio chori tumulatur. Dušek; Ladislav: Kronika tzv. Beneše Minority a její pokračování. In: Minulostí západočeského kraje XXVI. Plzeň, Archiv města Plzně 1990. s. 80; Tywoniak, Jiří: Benešov a Konopiště v minulosti. Benešov 1993. s. 36; Buben, 2006, s. 191 n; Vlček, Pavel – Sommer, Petr – Foltýn, Dušan: Encyklopedie českých klášterů. Praha, Libri 1997. s. 175; Svátek, Josef: Snahy o obnovení minoritského konventu v Benešově v 17. a 18. století. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka  2/1958. S. 119

[10] „…byl karlovský ostroh opuštěn a darován klášteru minoritskému jako nově vystavěný klášter s mohutným chrámem Nanebevzetí P. Marie; hřbitov toho kláštera prostíral se k východu a domy čp. 94 jmenovaly se na starém klášterním hřbitově.“ Pinkas, Antonín: Topografie města Benešova. II. S. 712 – 713; třeba podoktnout, že Pinkasův text vznikal v době, kdy byl dochovaný závěr presbytáře konventního kostela považován za stavbu náležející 13. století.

[11] Svátek, 1958, s. 119 n; zde i další literatura

[12] Tywoniak, Jiří: devět století Benešova? In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 11/1970. S. 80; Procházková, Eva: Zmizelé Čechy. Praha-Litomyšl? Paseka 2005. s. 7; Procházková, Eva: středověké město. In: Benešov. Benešov, Město Benešov 1998. s. 27; Procházková, Eva: Benešov. Města ČSSR. Praha, Pressfoto 1998. s. 9 – 10

[13] Vlček – Sommer – Foltýn, 1997, s. 175

[14] „…Notum sit…quo nos Sdencodc.de Sternberg et dominus castri in Konopiscz, prope civit. Benessow situati de nostra…voluente…et…consensu nepotis mei D. Alberti, D. Petri de Sternberg, legavi 10sexg.et 6 grss.super theoloneum, quantum tangit partem nostra, in civit. Benessoviensis et super molendino nostro, quo est sub castro Konopiscz…, pro animabus piae mem.Johanczae et Katherinae, conthoralium mearum et omnium aliorum do cognatione nostra praedecessorum nostrum viam universa carnis ingressorum ad mon. Virg.gloriosae ord.fratrum minorum in Benessov…“ Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV et XV. (1375 – 1388). II.ed. Borový, K., Praha 1878, č. 288, s. 158 – 159

[15] „…Chwalo de Krzessic armiger Prag.dioc. …confessus est…, se unam sexg.grss.prag.census annui…nudi, liberi…super omnibus…bonis villae Krzessicz ordin.frm. Minorum pro decem sex.grss.den.prag…vendise…“ Libri erectionum. (1398 – 1407). V.ed. Borový, K., Praha 1889, č. 988, s. 723

[16] Líbal, Dobroslav: Gotická architektura středních Čech. Praha, Památkový ústav středních Čech 1983. s. 30

[17] Turek, Kajetán: Náboženské poměry v Benešově od založení města až na naši dobu. Benešov, Burian-Staněk 1923. s. 7; Tywoniak, 1993, s. 52

[18] Turek, 1923, s. 16

[19] Viz pozn. č. 18

[20] Tywoniak 1993, s. 52

[21] Viz pozn. č. 20

[22] „Známo všem buď obecnie nyniejšim i budoucím kdož tento list čísti neb čtuc slyšeni budú že my bratřie zákona svatého Františka Kláštera matky božie v Benešovie vyznávámy se tiemto listem panu Zdeňkovi z Postupic i jeho budúcim i bratr Mikeš tehdy gardyan Jen lector Honyek vicegardyan i budúci naši po nás že smy přijeli deset kop plata viečneho ve vsi v Českem Dluhem Poli a Bohušicích a ty penieze má nám plniti a slibuje od tohoto svatého Havla ješto nynie přijde počínajících penězi hotovými. Pakli by peniez mieti nemohl ale vždy v roce počítajíc má sukno dávati, což by peniezi svrchupsany mohli stiehnuti bratry k udievu jinam nic a více pan Zdeniek sobie zastavujie i svým budúcím když by časy přišly peniez plnieny nebo sukna aby sami to rozdielili mezi bratrzi tohoto konventa. Pakli by sami při dielenie oděvu býti nemohli, ale komuž by jim neb jeho budúcími bylo poručeno jim námi nebylo přikázáno k ničemuž my sie přivolujem a my vdiečni jsúce obvazujem sie takým obvázaným nejprve mši na úsvite na však den viečnie neopouštiejíc podle biehu kostelního potom mšie tyto v neděli svatei trojici v podnieli zádušny v úterý svatému duchu v středu za hřiechy ve čtvrtek boziemu tielu v pátek boziemu umuczeni v sobotu matce bozie tak nic nevynimajíc i žádných hodóv oltaře mnu ukazanymviečnie žádny den nepromine za ty jisto sú to za dušie učinili a salve regina na každý den ráno zpievali a služby čtyři slibujem činiti. První službu první den po svatém Matiejie za jeho otce duši za panye Myrkovu a Mateřinu duši panye z Denczynu a za jejich všechny přiessie duši. Po jeho smrti panie Zdenkovie a i za jeho duši za jeho pany duši za jeho dietek duši i za všecky jeho budúcí, druhý den svatého Sigmunda, třetie den po svatie Annie, čtvrtú a poslední ten den svatého Briccí a všaku službu máme večer vigilie úplni spievatia ráno mši spievánu do konce plniti v tom jich dušie pamatujíc…

Dán i potvrzen v Benešovie v úterý na svatého Kříže povýšení, léta od narozenie božieho po tisíc a čtyři sta.“ Turek, 1923, s. 13 – 15; Procházková, 1988, s. 11

[23] Turek, 1923, s. 15

[24] „Cum ergo Benessow opido appropinquarent, plurimi equestres et armati inde axeunt eorum in opidum impedire volentes ingressum. Ipsi vero ad aliam opidi tentendo partem cum potentia introerunt, fugientbusque quasi omnibus ad campos et claustrum ibidem constructum ignem mittunt et sic totum opidum cum ecclesiae ac curia plebani comburunt, denique in claustrum irruentes ipsum, si ignis eos non repulisset, vi obtinuissent et fortaris funditus evertissent.“ Z Březové, Vavřinec: Kronika husitská. Fontes Rerum Bohemicarum. V. ec. Goll, J., Praha 1893, s. 121

[25] Čornej, Petr: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Praha, Paseka 2020. S. 259 – 260. ISBN 978-80-7432-990-6

[26] Flegl, Michal: Žižka a bitva u Poříčí. In: Středočeský sborník historický  9/1974, s. 201 – 207

[27] Svátek, Josef: Snahy o obnovení minoritského konventu v Benešově v 17. a 18. století. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 2/1958. s. 121

[28] „Hoc rescivit P. Longinus, minoritarum S. S. provincialis; zelo commotus Beneschovium venit, interminata excomunicanione Roma obtenta, imposterum lapides eruere inhibuit. Hoc facto partem quardianum beneschovieunsem denominavit, a quo tempore huesque unus denominatur.“ Annalium domus Beneschoviensis. II. 1733 – 1763. s. 5; Svátek, 1958, s. 123; „Z uvedeného patrno, že minorité z Prahy činili si nárok na pozemek býv. kláštera a proto jest nepochopitelno, jak „zřícenina“ tj. ona dvě okna č. kat. 1417 i se starou zvonicí mohla býti připsána knihovně Děkanskému kostelu sv. Mikuláše v Benešově – patrně minorité se už o bývalý majetek nezajímali – byl tedy pokládán jako „res derelicta“ a stal se majetkem obecním. V plánku z roku 1870 u č. domu 96 jest presbytář a loď býv. chrámu označena co statek obecní.“ Skála, Josef: Dopis nejdůstojnější arcib. Konsistoři v Praze.  V Benešově dne 2. května 1938. Rukop. Archiv Muzea Podblanicka

[29] Pinka, II., s. 716

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.