Při pohledu na dvě zbylá okna vrcholně gotického presbytáře, nevelkého zbytku zříceniny velkolepého kláštera minoritů v Benešově, na nás skutečně dýchne hloubka minulých věků. Měli bychom si být vědomi, že se ovšem na nejstarší zdivo kláštera ze 13. století nedíváme, ale vidíme oblouky z doby jeho největšího rozkvětu po přestavbě ve dvacátých letech 14. století. V roce 1327, kdy tato přestavba byla dokončena, zbývalo ještě zhruba přes 90 let do zlomové katastrofy, kdy se osudy tohoto objektu zcela změnily. Jaký tedy byl osud kláštera minoritů do dne 19. května 1420, kdy byl klášter vypálen husity, a jeho impozantní zříceniny, která po něm zůstala? Kdo se o ni zajímal? Pokoušeli se příslušníci řádu minoritů, kteří tento klášter provozovali a měli ke zbytkům budovy vlastnická práva, do Benešova vrátit? Jakých vlastně bylo oněch 600 let, které si právě v letošním měsíci květnu připomínáme?

Více informací „Příběhy minoritského kláštera v Benešově a jeho zřícenin (Výročí 600 let od vypálení)“

Návrší Na Karlově se rozkládá severovýchodně od centra města a je zde doloženo nejstarší osídlení. Není proto divu, že právě zde byl příslušníkem roku Benešoviců posléze založen minoritský klášter, od jehož vypálení uplyne letos 600 let[1]. Zdejší řeholní komunita náležela do rodiny žebravých – mendikantských – řádů (k nim náleželi vedle zmíněných minoritů ještě dominikáni, augustiniáni eremité a karmelitáni).

Tyto řády se objevují na počátku 13. století a svým přístupem k řeholnímu životu představují nový směr vývoje a zároveň i radikální odklon od klášterní tradice minulosti. Tím, že si tito mniši osvojili pravidlo institucionální chudoby a odmítli tak přijímat hmotné dary, případně vlastnit majetek, zbavili se zátěže, která byla do té doby pro jakoukoli organizovanou řeholní komunitu považována za nezbytnou. Odmítnutím majetku a spoléhání na žebrotu jako na prostředek vlastní obživy bylo pouze vnějším příznakem mnohem podstatnější změny vnitřního postoje. Když se tyto řády zřekly izolace a klášterní klauzury, aby se ve společnosti mohly věnovat pastýřské činnosti, odpoutaly se tak od jednoho z nejzákladnějších principů tradičního monasticismu[2]. Zvláštní dynamiku jejich působení dodávalo i to, že spojili život kontemplativní s apoštolským a působili především na kazatelně a ve zpovědnici[3].

Více informací „Minoritský klášter v Benešově“