Od příchodu piaristů do města Benešova ve středních Čechách, na panství Konopiště v roce 1704, které tehdy náleželo vlivnému hraběti Františku Karlovi Přehořovskému z Kvasejovic^[2] a později rovněž významnému šlechtickému rodu hrabat Vrtbů,^[3] si připomínáme více než tři století, kdy zde působilo gymnázium tohoto řádu, které se od skromných začátků svých i elementárních škol stalo vyšším řádovým gymnáziem s vyšší aritmetickou třídou.^[4] Nejstarší informace o žácích a studentech se v zápisech gymnaziální provenience dochovaly od roku 1749,^[5] pravidelně pak od roku 1751,^[6] až do současnosti bez ohledu na pozdější změny majitelů, zřizovatelů i výchovného poslání a obsahu vzdělání.^[7] Nepatrný zlomek informací o žácích a studentech různých piaristických gymnázií z Čech, několika žáků a studentů včetně škol při piaristické koleji v Benešově,^[8] uváděl v tamní řádové kronice k roku 1731 i tehdejší rektor benešovské piaristické koleje P. Eugenius Sebastiani z Častolovic, který byl z moci svého úřadu pověřen sepisováním piaristické kroniky.^[9] Tyto informace se týkaly především Podblanicka a k nim přilehlých oblastí,^[10] zejména pokud zde tito absolventi působili později, většinou po absolutoriu středoškolských (filozofických) a následných vysokoškolských^[11] studií jako kněží věnující se též hlavně veřejné činnosti.^[12]

Mezi těmito zápisy se připomíná rovněž zápis o absolventovi piaristického gymnázia v Benešově Antonínovi Kohoutovi, který je zajímavý tím, že o jeho pozdějším životě se dochovalo poměrně četnější množství dalších zpráv a informací, protože ve své životní praxi  působil na Podblanicku, kde se později velmi aktivně zapojil do rozmanitých způsobů církevního života, zejména při výkonu své funkce faráře v Poříčí nad Sázavou, do níž asi vložil více lásky a úsilí, než v této době bývalo zvykem.^[13]  Pomocí dokumentů můžeme získat ještě jiné informace z jeho mladších let života, než se ujal této funkce. Ty se týkaly především jeho studia a činnosti, hlavně především literární, jak vidíme při ukončování studia teologie (psaním disertace z církevního, kanonického práva) v arcibiskupském semináři vzniklém v někdejším dvoře českých králů na Starém Městě v Praze,^[14] a rovněž ještě i o podrobnostech, které se týkaly způsobu užívání jeho jména.^[15]

Zdrojem těchto informací je právě ona disertační práce, kterou obhajoval Antonín Kohout na konci svých teologických studií v arcibiskupském semináři v roce 1733 na Starém Městě  pražském u Hybernů.^[16]  Celá kněžská studia se totiž uzavírala studiem kanonického práva, jako součásti zde předepsaného cyklu teologického vzdělávání v rámci celkového kněžského studia.^[17] Jeden z jejích exemplářů se nachází v knihovně řádu johanitů, deponované v současné době v knihovně Národního archivu.^[18] Jednalo se o práci zaměřenou na otázky manželství z tehdejšího pohledu římskokatolické církve,^[19] která byla poměrně značně rozsáhlá,^[20] a byla jako disertace vytištěná v Praze.^[21] Doposud nebyla podle mých osobních zkušeností taková disertační práce uvedená v žádném soupise knih podobného druhu a obsahu.^[22]

Vyskytuje se tady kromě knihovnických problémů ještě jedna dosti závažná otázka, která souvisí s druhým křestním jménem čerstvého absolventa teologie Antonína Kohouta uvedeného zde v titulním listě tohoto spisu.^[23] Zde se Antonín Kohout uvádí pod svým plným jménem Antonín Josef Kalasanský Kohout i s příslušnými přívlastky,^[24] které k němu náležely a nás informovaly o Kohoutově momentální životní a ideologické situaci i průběhu jeho vzdělávání a jeho sympatií k celoživotním patronům, které si Kohout během studia oblíbil a velmi je ctil, hlavně když souviseli s piaristickým řádem a s jeho působením i pedagogickou činností, které mu mohly být impulsem pro další práci. Z posledního z nich je např. patrné, že studium končil, protože zde už byl uváděn jako kněz.^[25]

O čem to tedy vlastně mohlo svědčit a vypovídat? Nejspíše o hlubokém náboženském přesvědčení nositele tohoto obzvláště nábožného jména, případně i prostředí (hlavně celé rodiny), ze kterého pocházel.^[26] Dá se předpokládat, že ho pro další studium teologie získala právě návštěva piaristických škol, kde se seznámil s jejich řádovou spiritualitou. Proto také studoval filozofii a teologii v arcibiskupském semináři v Praze na Starém Městě, jako většina absolventů piaristických škol.^[27] Upraveným příjmením vyjadřoval tedy sympatie k tomuto školnímu řádu, kde získal vzdělání, a který byl i nadále s ním v kontaktu,^[28] stejně jako též on sledoval jeho činnost řádu piaristů a udržoval kontakty se svými někdejšími učiteli,^[29] což na některé v současné době renomované autory z vědeckých kruhů učinilo dojem, že též on samotný byl členem piaristického řádu, ^[30] avšak volba příjmení byla vlastně výsledkem velkých sympatií k piaristické spiritualitě.^[31]Jako příklad je zde možno uvést výzkumy profesora Jiřího Mikulce z Historického ústavu AV ČR,^[32] v oblasti sledování církevních náboženských bratrstev.^[33]

P. Antonín Josef Kalasanský Kohout byl nepochybně velmi schopným knězem, takže se postupně vypracoval poměrně brzy na faráře.^[34] Jaké posty přesně zastával, se mi zatím však zcela přesně nepodařilo zjistit, ale s jistotou můžeme konstatovat, že od roku 1738 byla jeho působištěm římskokatolická fara v Poříčí nad Sázavou v areálu, kde se farní úřad nachází v blízkosti řeky Sázavy rovněž jako dosud.^[35] Ta byla také vlastně posledním místem jeho celoživotního působení. Tato činnost zde byla spojena nejen s Poříčím, ale i celým širším regionem, zejména pod vlivem osobnosti hraběte Františka Václava z Vrtby (1724–1762).^[36] Ten byl manželem hraběnky Anny z Klenového, majitelem panství Konopiště,^[37] který v polovině 18. století přispěl k výraznému rozvoji celého svého tehdejšího dominia jako celku, zejména pak konopišťského panství,^[38] které hrabě z Vrtby zdědil po svém stejnojmenném strýci.^[39]

Krátce po třicetileté válce byla v Poříčí nad Sázavou obnovena duchovní správa asi v roce 1660.^[40] Funkci farního kostela převzal tehdejší kostel sv. Havla, který se rovněž nacházel u řeky Sázavy.^[41] Před farářským působením Josefa Kalasanského Kohouta se zde od roku 1661 vystřídalo cekem dalších sedm farářů.^[42] P. Antonín Josef Kalasanský Kohout měl vlastně daleko větší okruh působnosti než těchto sedm zde před ním uvedených kněží. Jeho činnost se totiž vztahovala nejen na chod a události ve farnosti Poříčí nad Sázavou, ale zasahovala i do činnosti a chodu piaristického gymnázia v Benešově, které Kohout jako student vyššího piaristického gymnázia ve svém mládí navštěvoval, a ještě před rokem 1730 úspěšně dokončil, a nejspíše se tam i za svými známými (bývalými učiteli) dosti často vracel.^[43]

Především se jednalo o úspěšnou snahu o zřízení nového typu růžencového bratrstva zatím méně obvyklého pro piaristické koleje, určeného pro samotné studenty,^[44] podobně jako tomu bývalo zvykem na gymnáziích při kolejích jezuitského řádu.^[45] Není pochyb o tom, že P. Antonín Josef Kalasanský Kohout nové bratrstvo pomohl nejen po dohodě s příslušnými členy piaristického řádu zřídit, ale rovněž ho také finančně podpořil.^[46] Jednalo se nejspíše o finance získané z výnosů, které mohl mít jako farář v Poříčí k dispozici z různých legálních činností možná i spojených s činností poříčské fary.^[47] Zda se dočkal jeho činnosti, nebo pouze v roce 1745 věnoval finanční obnos ve svém testamentu,^[48] který byl promptně využit pro činnost školního bratrstva při benešovském piaristickém gymnáziu.^[49] Důležité bylo, že dříve než od poloviny 18. století toto bratrstvo mezi studenty benešovského piaristického gymnázia působilo v piaristickém řádu.^[50]

Význam tohoto působení se projevil také v tom, že v té době, kdy růžencové bratrstvo začalo působit, navštěvovalo benešovské gymnázium poměrně dosti studentů, z nichž později někteří dosáhli vynikajících postů a hodností.^[51] Můžeme si tady uvést alespoň některé jejich příklady. Téměř k době počátku působení školního bratrstva sahaly počátky studia Václava Schwambergera, který používal řádové jméno Leopoldus a S. Wenceslao (*23. 11. 1733 Praha, + 29. 3. 1782 Lipník nad Bečvou).^[52] Ten ukončil studia v rétorice v roce 1751, odkud vstoupil do piaristického řádu, kde se později stal při pedagogické činnosti vynikajícím historikem a životopiscem tehdejších českých vzdělanců.^[53] Asi nejvýznamnějším benešovským piaristou byl řádový historik, topograf a vědec Josef Schaller , který přijal při obláčce řádové jméno Jaroslaus a S. Josepho  (*6. 3. 1798 zámek Konopiště – dnes součást Benešova, + 6. 1. 1809 Praha).^[54] Svá gymnaziální studia v Benešově ukončil mladý Josef v roce 1753.^[55] Po absolvování vzdělání a praxe, která byla nutná pro profesionální život členů řádu, vstoupil do služeb hraběte Františka, Antonína Nostice-Reinecka v jeho paláci, jejíž součástí byla i vědecká činnost.^[56]

V době jeho farářského působení v Poříčí nad Sázavou se přímo v této lokalitě schylovalo také k velmi důležitému stavebnímu podniku – úpravě interiéru v dosud ještě neupraveném románském interiéru ve farním kostele sv. Havla, který vlastně změnil jeho význam jako stavební památky.^[57] Došlo ke zhodnocení celého stavebního interiéru a po dokončení vlastně i ke vzrůstu jeho hodnoty i z hlediska dnešního pohledu dějin umění. Zde však mohl nejspíše P. Antonín Josef Kalasanský Kohout pouze na počátku tohoto procesu, který inicioval hrabě František Václav z Vrtby,^[58] tedy spíše při vybírání peněz nebo přípravě hmotného zabezpečení.^[59] Ve stavbě se úspěšně pokračovalo i za Kohoutova nástupce P. Ignatia Raffia z Kleefeldu, který zde byl farářem v letech 1745–1772.^[60] Stavební úpravy byly úspěšně dokončeny.^[61] Dodnes interiér poříčského kostela sv. Havla navržený významným umělcem Lazarem Widmannem, který žil v letech 1696–1766 v Plzni a vyučil se u otce sochaře Kristiána v Plzni^[62] a pracoval převážně na různých panstvích hrabat z Vrtby.^[63] Výtvarný návrh byl realizovaný místním posázavským truhlářem Danielem Pilátem.^[64] Dodnes patří k perlám barokně-gotického řezbářství a barokně gotického umění vůbec.^[65] Po architektonické stránce nacházíme zhodnocení celého projektu rovněž ve zde již citované encyklopedii barokního umění,^[66] kde je velmi pozitivně hodnoceno nejen dílo Lazara Widmana provedené Danielem Pilátem,^[67] ale také hlavní oltář tohoto kostela^[68] s neobyčejně zdařilou malbou sv. Maura vymýtajícího ďábla z princezny z roku 1745^[69] od důležitého známého plzeňského rokokového malíře Juliuse Luxe.^[70] To dovršuje celý hodnotící proces v tomto encyklopedickém díle.^[71]

Po smrti nejspíše v roce 1745^[72] byl poříčský farář P. Antonín Josef Kalasanský Kohout pohřben, spolu s ostatními poříčskými faráři, svými předchůdci, od středověku až dosud přístupné kryptě kostela chrámu sv. Havla u řeky Sázavy,^[73] jehož proslulou barokně gotickou renovaci sám nejspíše tento tvořivý farář Antonín Josef Kalasanský Kohout zahájil. Zároveň ji pomáhal částečně, jak vidíme na základě dobových pramenů,^[74] také na samém konci života také ještě financovat.^[75] Zde byli rovněž pohřbeni jeho další následovníci a pokračovatelé v tomto úřadě.

Co tedy lze o P. Antonínovi Josefu Kalasanském Kohoutovi konstatovat na závěr této naší zkrácené životopisné studie a nových poznatků z jeho v současné době ne ještě zcela prozkoumané, zhodnocené a zcela ověřené biografie? Kudy by se tedy další bádání o P. Antonínovi Josefu Kalasanském Kohoutovi mohla ještě ubírat včetně doplnění údajů, které se mi zatím nepodařilo přesněji zjistit a doplnit? Je nutné nejprve složit poklonu tomuto činorodému knězi, který nejen, že fandil piaristickému řádu, kde si vytvořil první a trvalý vztah ke vzdělání i kultuře, ale zároveň po sobě zanechal po několika desetiletích své životní dráhy pozoruhodnou stopu nejen v dějinách umění, ale v dějinách kultury a vzdělání i výchovy vůbec. Podle možností pak třeba pokračovat ve výzkumu tohoto tématu a přinést další, časem snad i finální otázky, pro poznání Kohoutova životopisu.

---

^[1] Datum narození neznáme, místo studia piaristické gymnázium Benešov, arcibiskupský seminář Staré Město, Praha u Hybernů, + 1745 Poříčí n. S.

^[2] CHromý, Mojmír, K erbovní výzdobě benešovské piaristické koleje. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (dále SVPP) 2003/43, s. 117-121, zvl. s. 119 a 120.

^[3] Ibid., zvl. s. 121.

^[4] Bartůšek, Václav, Benešovské gymnázium v prvním období své existence (1703–1778). SVPP 2003/43, s. 37-116 (dále Bartůšek, V., Benešovské gymnázium 1703–1778), zvl. s. 61.

^[5] Ibid., s.; Viz též obrazové přílohy např. Bartůšek, V., Mezi výchovou, vědou, úřadem i řeholí. P. Jaroslav Schaller a S. Josepho, jeho život a dílo a jeho místo v české i evropské historiografii. Studia Historica Brunensia 1/2021. 68, s. 7–25, zvl. obrazové přílohy č. 1-7 na s. 24-28. (dále Bartůšek, V., Mezi výchovou, vědou, úřadem i řeholí.).

^[6] Bartůšek, V., Nad prvním dochovaným seznamem studentů benešovského gymnázia. In: 300 let gymnázia Benešov. Gymnázium Benešov, 2003, s. 53–62‚ (dále Bartůšek, V., Nad prvním dochovaným seznamem studentů benešovského gymnázia.)

^[7]  300 let gymnázia Benešov. Gymnázium Benešov, 2003, 164 s.

^[8] Informace o bývalých studentech piaristického gymnázia v Benešově se v tomto směru vyskytovaly v zápisech kolejních análů v jejich prvním díle (viz pozn. 8) celkem pětkrát. Jednalo se hlavně o kněze nižšího věku, kteří měli kariéru před sebou. Srov. Bartůšek, V., SVPP 2003/43.

^[9] Státní oblastní archiv (dále SOA), Praha, Státní okresní archiv (dále SOkA) Benešov, fond Piaristická kolej (dále PK) Benešov, Annales domus Beneschoviensis. Tomus I. 1703–1733 (dále ADB I.), s. CXCII. A, srov. Benešovské gymnázium  1703–1778), zvl. s. 61 a pozn. 107.

^[10] Vymezení Podblanicka jako později uměle vytvořeného regionu je nejlépe zachyceno ve vlastivědné literatuře v práci viz např. PROCHÁZKOVÁ, Eva, Geneze regionálních vlastivědných periodik na Benešovsku a Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. SVPP 51,  2015,1-2, s. 149-166.

^[11]  Kněžských studií v paláci u tzv. Králova dvora v Praze U hybernů. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l%C5%AFv_dv%C5%AFr_(Praha) .

^[12] Docházelo k tomu zejména při působení na farách, kde většina z těchto duchovních strávila podstatnou část svého života.

^[13] Mohli bychom možná konstatovat, že s Podblanickým regionem, zejména Poříčím a Benešovem doslova srostl.

^[14] Čeští panovníci zde působili a bydlili ve 14. a především v 15. století. Viz ještě znovu https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l%C5%AFv_dv%C5%AFr_(Praha) .

^[15]  To zde bylo uvedeno v titulním listu spisu s církevně právním zaměření, který byl na svoji dobu dosti rozsáhlý, měl totiž celkem zhruba 800 s., takže jeho příprava jistě zabrala několik let duchovní přípravy.

^[16] K disputaci o vytištěné disertaci došlo v arcibiskupském semináři podle doplněného rozpisu před polednem dne 5. srpna 1733. Tehdy se sešla komise složená z významných odborníků z různých církevních řádů, jejichž členové v arcibiskupském semináři vyučovali. V tomto objektu se nacházela různá církevní studia, která provozovaly jiné církevní řády než jezuité, tzv. staré řády. Jednalo se zejména o benediktiny, dominikány, minority a františkány, případně i hyberny. Jezuité měli svoje vlastní vyšší a vysoké školství. Srov. zejména HOJDA, Zdeněk – ČORNEJOVÁ, Ivana, Pražská univerzita a vzdělanost v českých zemích v 17. a v 18. století. In: Dějiny Univerzity Karlovy. II. 1622–1802, Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, Praha 1996 s. 225–240.

^[17] TRNKA, Pavel, Budování knihovny obnoveného konventu Panny Marie pod řetězem v Praze. Bibliotheca Antiqua, VKOL Olomouc 2019, s. 16-27 (dále TRNKA, P., Budování…B. A., VKOL 2019, s. 16-27).

^[18] O historii maltézské knihovny, jejím současném uložení i možnostech studia v ní viz   https://cs.wikipedia.org/wiki/Malt%C3%A9zsk%C3%A1_knihovna_v_Praze .

^[19] Její název byl Selectorum questimonium diptycha ad Librum IV. decretalium Gregorii IX. Pontificis Maximi. De jure dispensationum matrimonialium. …

^[20] Kniha měla nejspíše celkem asi přes 850 stran (přesněji III listy v titulu, III v úvodu, 855 stran textu a VI stran   listů v závěru tisku). Disertace tehdy mívaly většinou daleko méně stran než tato.

^[21] Disertace byla vytištěná přímo v Králově Dvoře (Aula Regia) na Starém Městě v Praze, u arcibiskupského tiskaře Matyáše Högera.

^[22] Srov. TRNKA, Pavel, Budování knihovny obnoveného konventu Panny Marie pod řetězem v Praze. B. A., VKOL Olomouc 2019, s. 16-27.

^[23] Kohoutovo jméno bylo zapsáno na první straně titulního listu, který byl součástí celkem dalších tří stran tisku různých typů písma.

^[24] V titulním listě měl SS. (sanctissimae) Theologiae SS. (sanctissimorum ) Canonum ac Controversiarum fidei Auditor predicti archiepiscopi collegii allumnus et ecclesiastiasticus.

^[25] Jak je přímo uvedeno ecclesiasticus.

^[26] Nejspíše se jednalo o Benešovsko, ne-li o Benešov samotný.

^[27] Jezuitské školy byly určeny především pro absolventy jezuitských gymnázií v Praze.  Šlo hlavně o ta tři pražská nejznámější (staroměstské, malostranské a novoměstské), podobně tomu bylo v Brně, v Olomouci či ve Wratislavi. Srov. ještě podrobněji čornejová I., red., a kol.  Dějiny univerzity Karlovy II. 1622–1802. Vydavatelství Univerzita Karlova, Praha 1995. (dále čornejová I., red., a kol.  Dějiny univerzity Karlovy II. 1622–1802).

^[28] Dokazují to zápisy v prvním i ve druhém dílu benešovské piaristické kroniky.  Srov. ještě Bartůšek, V., Obraz barokní inteligence v kronice benešovských piaristů. In Středočeský sborník historický (dále SSH) 39/2013, s. 5–37.  Zde se na s. 19-20 pojednává i o Kohoutovi. Dále Bartůšek, V., Obraz…SSH 39/2013. Viz ještě též ADB I. a ADB II. a ještě před tím Benešovské gymnázium 1703–1778), zvl. s. 61.

^[29] Jménem s přívlastkem neslučitelným s řádovými pravidly vyjádřil sympatie s řádem svých učitelů z dob školní docházky.

^[30] Při obláčce přívlastky tohoto typu piaristé nikdy neužívali.

^[31] Šlo vlastně o jedno jméno.

^[32] Viz MIKULEC, Jiří, Barokní bratrstva na území Podblanicka. In: Vlast a rodný kraj v díle historika. Sborník prací žáků a přátel věnovaný Josefu Petráňovi. Historický ústav AV ČR. Praha 2004. S. 593–606, zvl. s. 597, kde jsou uvedeny archivní prameny. Z literatury ještě TÝŽ, Barokní náboženská bratrstva v Čechách. NLN Praha 2000. Pojednává o problému obecně.

^[33] Většina výzkumů profesora Jiřího Mikulce na základě pramenů v tomto směru je však novátorská a pravdivá, protože jí dosud nebyla věnována pozornost.

^[34] Zřejmě před tím zastával kaplanské funkce. K získání farářského postu v Poříčí n. Sázavou mu postačilo zhruba 5 let.

^[35]  PODLAHA, Antonín, Posvátná místa království Českého. Řda 1. Arcidiecéze pražská, díl II. Vikariáty Berounský, Bystřický a Plzeňský. Praha 1908, s. 177.  Řda 1. Arcidiecéze pražská, díl II. Vikariáty Berounský, Bystřický a Plzeňský. Praha 1908, s. 177. (dále PODLAHA, A., Posvátná místa království Českého. 1/II., s. 177); O P. Josefu Kalasanském Kohoutovi a jeho působení v Poříčí srv. ještě poměrně méně přesně srov. ještě  www.urocnice.eu/clanky/historie-uzemi-okolo-urocnice-v-datech/cast-10–6.-doplnek—-rok-1710-az-1750.html  .

^[36] Jeho životopisná data jsou uvedena na  https://www.geni.com/people/Franti%C5%A1ek-V%C3%A1clav-z-Vrtby/6000000016482833137 .

^[37] Od roku 1734.

^[38] Především industrializací v duchu tehdejší dony i technického vývoje a úrovně tohoto předosvícenského období vůbec.

^[39] Informace o těchto členech vrtbovského rodu je možné vyhledat v jejich centrálním všeobecném rodokmenu  https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_Vrtby .

^[40] PODLAHA, A., Posvátná místa království Českého. Řada  1./II., 177.

^[41] Kde se celý areál rozprostírá dodnes.

^[42] PODLAHA, A, Posvátná místa království Českého. Řada 1/II. s. 177.

^[43] PODLAHA, A., Posvátná místa království Českého. Řada 1./II., s, 177.  Kohout je uveden v přehledu zdejších farářů na s. 177. Do benešovského gymnázia chodil asi za rektorem, vicerektorem případně i prefektem zdejších škol.

^[44] Nikoliv pro jejich rodiče a bohatší příbuzné. Benešovské gymnázium 1703–1778, zvl. s. 77-79. O bratrstvu se podrobněji pojednává také ve druhém díle řádové kroniky piaristické koleje v Benešově, kde se uvádějí i právní doklady pořízené farářem P. Antonínem Josefem Kalasanským Kohoutem. Srov. ještě Bartůšek, V., Obraz…SSH 39/2013, zvl. s. 23 a 24.

^[45] Nejznámější z jezuitských gymnázií byla trojice těchto ústavů z Prahy – staroměstského gymnázia, malostranského gymnázia a novoměstského gymnázia.

^[46] O těchto událostech srov. Bartůšek, V., Benešovské gymnázium 1703–1778), zvl. s. 77 a 78, pozn. 178-187; Viz.  ještě ADB II. s. 247 a 248.

^[47] O finančních poměrech poříčské fary a jejím hospodářském stavu viz SOA Praha, SOkA Benešov, Farní kronika fary v Poříčí nad Sázavou, Liber memorabilium zde uložená.

^[48]  Dne 30. 8. 1745 obdrželo nové gymnaziální bratrstvo na základě závěti P. Antonína Josefa Kalasanského Kohouta celkem kapitál 300 fl.

^[49] Na základě finančního daru se mohla rozvíjet i další činnost bratrstva studentů, jak o tom píše piaristická kronika. Viz ADB II., s. 249.

^[50] Před polovinou 18. století se však systematické informace o studentech benešovského piaristického gymnázia nezachovaly.

^[51] V piaristickém řádu nebo na jiném poli působnosti ve vědě i v praxi.

^[52] Historiam scribere…, s. 441.

^[53] Ibid. Šlo např. o bio-bibliografický slovník Lexicon eruditorom Bohemiae et Moraviae, který nebyl vydán tiskem, zachovaly se pouze rukopisné exempláře.

^[54] Bartůšek, V., Mezi výchovou, vědou, úřadem i řeholí. Schaller byl nejen zakladatelem české a středoevropské topografie, ale i vynikající řádový životopisec a historik, který je v tomto směru nedoceněn, jak dokazuje dosavadní výzkum jeho díla. Srov. např. nejnověji Bartůšek, V., Strážničtí piaristé v dílech starých řádových piaristických historiografů 17. a 18. století. Okolo Strážnice 2026, s. 74-94.

^[55] Srov. Bartůšek, V., Nad prvním dochovaným seznamem studentů benešovského gymnázia. Zvl. s. 81 Srov. ještě Týž, Významní piaristé a další osobnosti z benešovského piaristického gymnázia a koleje z let 1703-1778. In: 300 let gymnázia Benešov. Gymnázium Benešov, 2003, s. 80-82.

^[56] Bartůšek, V., Obraz…SSH 39/2013.

^[57] Viz podrobně VLK, Miroslav, Barokně-gotická úprava kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. SVPP 17, 1976, s. 155-166. (dále VLK, M., Barokně-gotická úprava kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou).

^[58] Ten s ním jistě počítal.

^[59] Srov ještě pozn. 45.

^[60] PODLAHA, A., Posvátná místa království Českého. 1/II. s. 177.

^[61] Dalo by se ještě říci, že metodicky na nich ještě spolupracoval významný stavitel a umělec spojený s rodem Vrtbů František Maxmilián Kaňka, spojený též s pány z Vrtby. Viz. VLK, M., Barokně-gotická úprava kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou.

^[62] Měl dokonce studovat na sochařské akademii v italské Florencii. Srov. Dějiny českého výtvarného umění od počátků renesance do závěru baroka. II/2, Praha, Nakladatelství Academia, (dále DČVU II/2), s. 723–727. Pracoval s kamenem i se dřevem.

^[63] DČVU II/2, s. 723–727. Jednalo se zejména o tato panství. Mezi ně náleželo kvůli hraběti Františkovi Václavovi z Vrtby také panství Konopiště s Benešovem a Poříčím nad Sázavou.  Srov. Bartůšek, V.,. Obraz…SSH , 39/2013 https://www.bing.com/search?q=panství+konopiště&gs_lcrp=EgRlZGdlKgcIARBFGMIDMgcIABBFGMIDMgcIARBFGMIDMgcIAhBFGMIDMgcIAxBFGMIDMgcIBBBFGMIDMgcIBRBFGMIDMgcIBhBFGMIDMgcIBxBFGMID0gELMzk5OTcyOWowajGoAgiwAgE&FORM=ANSPA1&adppc=EDGEESS&PC=EDGEDB .

^[64] Podrobněji o Poříčí DČVU II/2), s. 727. https://www.poricinadsazavou.cz/

^[65] Zhodnocení celého projektu přináší rovněž Poříčí DČVU II/2), s. 727 a s. Srov ještě PROCHÁZKOVÁ Eva, Regionální zázemí benešovského gymnázia na přelomu 17. a 18. století. SVPP 43/2003, s. 9–23. Autorka však nijakou zvláštní úlohu obce Poříčí nad Sázavou v tehdejším Podblanicku nezdůrazňuje.

^[66] DČVU II/2, s. 723 – 727.

^[67] Ibid.

^[68] Ibid., s. 768.

^[69] Ibid.

^[70] https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Julius_Lux ,

^[71] DČVU II/2, s. 723 – 727, 768.

^[72] Pravděpodobně v první polovině roku 1745. Nelze vyloučit Kohoutovo možné úmrtí již ani na konci roku 1744.

^[73] Podobný názor má rovněž i místní historik umění PhDr. Martin Herda.

^[74] Především podle poříčské farní kroniky.

^[75] Částečně možná i z financí získaných činností na poříčské faře.