Když přišel do některé lokality, většinou šlo o město, některý z řeholních řádů, bývalo velikým problémem ještě i v době baroka, jak sladit bohoslužby, kázání i církevní obřady vůbec, s pořádkem a praxí, která panovala v dané farnosti dříve než sem příslušný řád vstoupil. Podobně tomu bylo ještě  i na počátku 18. století v Benešově, kde sžívání a začleňování piaristů do obřadů farnosti trvalo téměř  devět  let a stejně dlouho si zvykali staří benešovští farníci na nové kleriky. Završujícím krokem kromě vzniku Růžencového arcibratrstva v letech 1717 a 1718 byly také aktivity na začátku roku 1723. Tehdy byly tyto problémy vyřešeny téměř s konečnou platností pro budoucí benešovské slavnosti a oslavy, jichž bývalo poměrně dost.

Snahy o sepsání přesných pravidel pro oslavy ve městě tedy vyvrcholily až počátkem dvacátých let 18. století. Dokládá to především dokument z  ledna 1723, který se týkal vymezení farních i kolejních bohoslužeb a společných oslav církevních svátků v prostoru města Benešova. V písemnostech vzešlých z jednání byly kromě doporučení, jak slavit Velikonoce a Vánoce, také návody k oslavě  dalších svátků Panny Marie i ostatních světců a světic sepsaných podle jednotlivých měsíců na celý rok. Pokud se v některém kostele, tehdy byly v Benešově tři a jedna kaple, nacházely oltáře příslušných svatých, probíhaly oslavy u nich většinou ve formě slavnostní mše. Podobně tomu bylo také se sochami. Listinou bylo určeno, v kterém kostele se obřady budou konat, zda ve farním chrámu sv. Mikuláše nebo u piaristů v chrámu sv. Anny. Obřady byly spojeny také s působivou hudbou, např. s litaniemi. Někdy šlo nejen o Mariánské litanie (hlavně Litanie Lauretanae), které se podobně jako dnes zpívaly celý květen. Tento blok oslav vlastně zakončovala i oslava Letnic. Speciální litanie se zpívaly např. možná také na svátek sv. Josefa (19. 3.). Občas se pořádala i procesí. Procesí žáků a studentů piaristických škol se konalo na svátek sv. Marka (25. 4.). Procesí se rovněž konala na svátek sv. Víta (15. 6.), sv. Jana Křtitele (24. 6.) a apoštolů Petra a Pavla. Nejslavnějším svátkem byl ovšem v Benešově den sv. Anny, kdy se tu konalo procesí za účasti okolních farářů. Kromě benešovského děkana a piaristů sem přišli ještě faráři  z Bystřice, Poříčí nad Sázavou, Týnce nad Sázavou, případně ještě i z dalších míst. Jiné rovněž slavné procesí se konalo na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.), doplněné obřady zdejšího růžencového arcibratrstva, které se ve městě uplatňovalo také při oslavě jiných svátků. Obřady na svátek sv. Alžběty (19. 11.) se konaly ve zdejším špitálním kostele. Mši zde sloužili piaristé jako připomínku na své první provizorní působiště v Benešově. Dokument o rozdělení sloužení bohoslužeb má pro nás význam ještě v současnosti, protože se týká otázky poutě a posvícení v Benešově. Pouť připadla po vysvěcení nového piaristického kostela na svátek sv. Anny, zatímco svátek Nanebevzetí Panny Marie byl dlouhou dobu chápán jako posvícení. Souviselo to se zasvěcením kostela v minoritském klášteře, které později přešlo i na zdejší farní chrám sv. Mikuláše na Karlově, ačkoliv by v této roční době mohla být slavena také ještě pouť, jak to můžeme vidět ještě dnes ve Strážnici na jihovýchodní Moravě, kde ještě v dnešní době působí piaristé.

V nejdůležitějších narativních pramenech k dějinám Benešova se opis těchto listin nachází hned ve dvou z nich. Velmi podrobně informuje o jednáních kronika benešovských piaristů, do níž tehdejší rektor koleje P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando   (* 8. 2. 1664 Lipník nad Bečvou, † 5. 10. 1726 Kroměříž) již po dva roky zapisoval aktuální události. Jednání o sladění bohoslužeb a dalších obřadů mezi piaristy a farností zabralo celý začátek roku 1723, zhruba až do března. Bylo nutné, aby platnost nové smlouvy schválili jak zástupci piaristického řádu v čele s rektorem koleje, tak zástupci farnosti se souhlasem pražského arcibiskupství. Z piaristického řádu podepsali dokument i další představitelé, např. vicerektor koleje P. Eugenius Sebastiani z Častolovic (* 28. 2. 1681 Chrudim, † 25. 3. 1762 Benešov) a čtyři další významní piaristé z tehdejší benešovské komunity. Listina byla poslána rovněž ke schválení piaristickému provinciálovi  P. Gabrielu Cennaterovi a S. Maria Lauretana (* 27. 8. 1669 Pavlov, † 18. 10. 1746 Mikulov, provinciál provincie Germania 1721 – 1724) do Mikulova na Moravě, kde sídlil.

Za benešovskou farnost podepsal listinu děkan Jan Josef Pokorný, který ji spravoval a řídil. Připojil sem svoji pečeť. Usnesení musilo projít poměrně dosti složitým úředním schvalovacím řízením na pražském arcibiskupství. Trvalo celkem zhruba dva měsíce, než dohoda zápisy o ní a výnosy usnesení tímto cyklem prošly. Byla tak závažná, že byla zapsána do farní kroniky. Byla rovněž dána na vědomí i pražským arcibiskupům. Jak dosvědčují podpisy u ní, řídili se jejími ustanoveními i pozdější farní správci až do roku 1780.  V současné době lze tedy zkoumat téměř autentická znění listiny, jejíž opisy by měly být téměř totožné ve dvou kronikách – piaristické také ve starší knize farní benešovské kroniky ve Státním okresním archivu v Benešově.

Václav Bartůšek