Ukázka výzdoby kroniky piaristického řádu z let 1717 a 1718 ze SOkA Benešov.

Po neúspěšném pokusu hraběte Jiřího Ludvíka ze Sinzendorfu o uvedení piaristů na konopišťské panství do města Benešova v letech 1676-1680, které se neuskutečnilo kvůli morové epidemii v roce 1680 a také kvůli skandálu po odhalení finančních podvodů Ludvíkových ve funkci prezidenta zemské komory, snahy piaristů v rámci rozsáhlejšího plánu v souvislosti s pronikáním piaristů do Čech, především s cílem založit piaristickou kolej v Praze, na dobu dvou desetiletí ustaly. Na začátku 18. století se piaristé vrátili k pokusu o založení řádové koleje v Benešově znovu. S tehdejším majitelem konopišťského panství hrabětem Františkem Karlem Přehořovským z Kvasejovic vyjednával v Karlových Varech rektor koleje z Ostrova P. Klemens Teng a S. Philippo Nerio v roce 1703. Jednání dopadla šťastně, což se projevilo i na vývoji snah piaristů o proniknutí do Prahy. Benešovská fundační listina pochází z roku 1703.

Otázka, kdo povede skupinku nových piaristických kněží – pedagogů do Benešova se jako ve většině případů řešila předem v generálním domě řádu piaristů u sv. Pantaleona v Římě. Tehdejší řádový generál P. Petrus Franciscus Zanoni a Coceptione, spisovatel, teolog a právník, který byl seznámen i s architektonickými plány nové koleje,  nejspíše na doporučení svého asistenta pro zaalpské záležitosti P. Bernarda Bartlíka a S. Philippo Nerio navrhoval v roce 1703  (k datu 23.10. 1703) do úřadu superiora nové prozatím ještě rezidence P. Chrystophora Škeříka a S. Carolo Boromeo (* 9.6. 1653 Litomyšl, + 7.10. 1715 Kroměříž), který měl asi nějaké vedení koleje nebo rezidence přislíbeno. Z tohoto faktu lze usuzovat, že s příchodem piaristů do Benešova se počítalo o rok dříve.

První piaristé přišli do Benešova 27. 9. 1704, v předvečer svátku sv. Václava, při jehož oslavách byli srdečně uvítáni obyvatelstvem v čele se zdejším farářem Ignácen Antonínem Fialou, vrchnostenskými úředníky z Konopiště a radou města Benešova. Takže vlastně není jasné, který rok se má uvádět jako počátek koleje. Piaristé, kteří přišli ze Slaného, byli tři. P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando, který se stal prvním superiorem nové rezidence, P. Adalbertus Bernardi a S. Barbara a P. Theophilus Cimrman a S. Amando, který, než se stal po Hechtovi rektorem nové koleje, odešel do služeb jejího zakladatele hraběte Františka Karla Přehořovského z Kvasejovic. Noví příchozí se usídlili u bohaté vdovy Ludmily Choceňské na náměstí. Sloužili bohoslužby ve špitálním kostele sv. Alžběty, spolu se dvěma studenty vokalisty, které si pozvali z Tábora, a připravovali se na zavedení pravidelné výuky na školách. Po těchto počátečních krocích přišlo období váhání, kdy nebylo jasné, zda by nebylo moudřejším zkusit stavbu v Praze, obzvláště když se v roce 1705  začaly vytvářet velmi příznivé podmínky pro financování založení.

V prvním období působení gymnázia v Benešově (do r. 1778) se v čele piaristických škol (gymnázia i elementární školy) a koleje vystřídalo celkem 13 rektorů. Každý z nich byl významnou osobností a snažil se podle svých nejlepších možností a schopností přispět nejen k rozvoji piaristické koleje i škol, ale i města. Za prvního superiora, kterým byl v letech 1704-1709 P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando,  se zatím anály benešovské piaristické koleje nevedly. Představení na plnění této povinnosti neměli v málo vyjasněných právních poměrech i při nejrůznějších starostech a jednáních, které s sebou přinášelo zabezpečení provozu fundace, pravidelně vyměřený čas. Bylo tomu tak i za dvou jeho nástupců.

            Prvním rektorem benešovské piaristické koleje se stal P. Theophilus Cimrman a S. Amando (*31. 12. 1671 Kladno, + 8. 5. 1716 Slaný), vlastním Jan Kašpar Cimrman (Zimmermann). Studoval na piaristickém gymnáziu ve Slaném, kde sídlili piaristé od roku 1658. Po vstupu do řádu v piaristickém noviciátu v koleji v Lipníku 1. 11. 1688  přijal řádové jméno Theophilus a S. Amando. Po dvou letech se věnoval  výuce v nižších třídách a dalším studiím. Kněžská svěcení získal v letech 1693 – 1696. V roce 1697 se s P. Theophilem setkáváme v Kroměříži, kde učil na gymnáziu. Od roku 1700 do roku 1704 působil ve Slaném jako profesor gymnázia a pak se stal i prefektem (ředitelem) škol. Když se vybírali první piaristé na nové působiště v Benešově, na jehož obsazení měli právě piaristé z koleje ve Slaném velký zájem, byl spolu s dalšími dvěma kolegy mezi prvními. Po příchodu do Benešova si ho vybral majitel panství František Karel Přehořovský z Kvasejovic jako zpovědníka i vychovatele dětí na Konopišti. Zde utrpěl při hře s hraběcími dětmi zranění zad. V roce 1710 se stal rektorem koleje v Benešově, kde setrval do 12. 7. 1715, kdy se vrátil do Slaného. Tady působil jako rektor necelý rok až do smrti 18. 5. 1716. Podlehl nemoci, kterou vyvolala stará zranění, jež utrpěl na Konopišti.

Gymnázium bylo ovšem ještě stále nižší (jen 4 třídy) a na elementární školu stačil pouze jeden učitel, avšak rozvoj škol pokračoval slibně dál. Definitivně byla dostavěna kvadratura s kostelem, kterou architekt Giovanni Battista Alliprandi zprostředkoval Benešovu alespoň v náznaku dílo významných italských umělců Gian Lorenza Berniniho a Mattia de Rossiho. Za něho došlo k pozdržení vývoje pod vlivem morové epidemie, která postihla město a okolí. Nezůstaly ušetřeny ani školy. Došlo k  úbytku žactva ve všech třídách gymnázia i základní školy, který byl během dalších pěti let překonán. Byly získány první fundace za sloužení mší, které mohla benešovská kolej dále využívat. Šlo o fundace benešovských měšťanů Zachariáše Wirla a Anny Wolfové z roku 1714.

Od 28. 7. 1715 zastával funkci rektora koleje v Benešově P. Ludovicus Liemann a S. Agata (*17. 5. 1666 Odry ve Slezsku, + 15. 10. 1740 Kroměříž) jako druhý, občanským jménem Jan Liemann (Limon). Jeho středoškolská studia proběhla asi na gymnáziích v Lipníku (u piaristů) a v Olomouci (u jezuitů). Do piaristického řádu vstoupil později, než bývalo  zvykem, 28. 10. 1689. Slavnostní sliby složil  o dva roky později, 28. 10. 1691. Nižší kněžská svěcení získal Liemann v roce 1695 v Olomouci, za působení v Mikulově, kde stejně jako v následujícím roce studoval filozofii. Učil zde též v první třídě gymnázia. V roce 1697 působil v Lipníku jako pomocník učitele noviců. V roce 1699 vyučoval na gymnáziu v piaristické koleji v Příboře a pak na piaristickém gymnáziu ve Slaném. V roce 1704 ve stejné funkci působil v Kroměříži, kde se následujícího roku stal  profesorem poetiky a rétoriky a zástupcem prefekta a nakonec i prefektem škol. V Kroměříži setrval až do roku 1710. Odtud odešel do piaristické koleje ve Staré Vodě u Libavé, kde v roce 1711 vykonával funkci prefekta škol, zastával i drobné ekonomické funkce a plnil poslání mimořádného kazatele. V roce 1713 se můžeme setkat s P. Ludovicem poprvé v rektorské funkci v piaristické koleji v Příboře. Zastával i další funkce a úkoly, které z tohoto úřadu vyplývaly, zejména k nim patřilo řádné vedení kolejní kroniky. Anály příborského piaristického domu psal P. Ludovicus pro léta 1711-1715, než odešel v létě 1715 do Benešova, kde setrval do podzimu roku 1718. Odtud odešel do Lipníka, kde působil jako depozitárius a zpovědník. Ke konci života prožil P. Ludovicus velmi dlouhé období v piaristické koleji v Kroměříži. Byl zde asi od roku 1721 v nejrůznějších řádových vyšších neučitelských funkcích, zejména působil jako kazatel, revizor účtů a zpovědník kleriků. Ve stáří byl jmenován čestným konzultantem koleje.

V Benešově působil tedy P. Ludovicus na vrcholu kariéry v piaristickém řádu, proto mohl jako rektor řádně zajistit aktivní podíl benešovské piaristické koleje na všech úsecích řádového života tehdejší piaristické provincie Germanie. Možná, že sem chtěl jít již s prvními piaristy po roce 1703 ze Slaného. Každopádně ti byli jeho kolegy z tehdejší doby. Možná znal snahy P. Aegidia Hechta, který byl tehdy hraběcím kaplanem, po uměleckém povznesení svého benešovského působiště a chtěl jeho snahu rovněž podpořit, jak to dosvědčují některé  jeho činy. Nejvýznamnějším v tomto směru bylo  pořízení opisu celkových dějin piaristického řádu, obsažených v rukopise piaristického historika P. Bernarda Bartlíka a S. Philippo Nerio (*13. 2. 1646 Strážnice, + 20. 7. 1716 Lipník nad Bečvou), který na přelomu 17. a 18. století zastával funkci asistenta generála piaristického řádu P. Petra Francisca Zanoniho a Conceptione B.V.M. v Římě pro zaalpskou oblast.  Opis kroniky, uložený ve Státním okresním archivu v Benešově, zachycoval nejen celkovou historii piaristického řádu od počátků pedagogického působení jeho zakladatele sv. Josefa Kalasanského v roce 1597, ale poměrně dosti se věnovala rozšiřování řádu za Alpami a i za Tatrami. Anály byly vydány v Římě tiskem. Benešovský opis Bartlíkových análů vznikl za rektorského působení P. Ludovica v letech 1717 a 1718. Byl bohatě vyzdoben ilustračními perokresbami, často doplněnými ornamentálními motivy i ukázkami z dobových drobných tisků. Podle poznámky připojené za názvem s vysvětlením provedl opis textu klerik (pak P.) Crispinus Duscher a Matre Dei (*17. 9. 1691 Třeboň, +10. 1. 1764 Příbor), který zde učil. Přesně nevíme, kdo prováděl výzdobu rukopisu. Nelze vyloučit, že se na ní podílel hraběcí kaplan P. Aegidius Hecht, který byl nadaným literátem a do jehož knih psal Liemann imprimatur.

Základní povinností P. Ludovica Liemanna a S. Agatha bylo zajistit řádný chod piaristické koleje po hospodářské stránce i provoz škol. Bylo třeba pojistit finanční zabezpečení co největším počtem fundací a darů a rozšířit okruh příznivců piaristického řádu v regionu. Ačkoliv se o to snažil i zámecký kaplan Aegidius, zdá se, že Liemannův příchod byl v tomto směru pomocí. Především bylo třeba naklonit si nového majitele konopišťského panství (od r. 1715), hraběte Jana Josefa z Vrtby, nejvyššího purkrabího království českého, protože kolej byla za jeho předchůdce hraběte Přehořovského založena ne zcela legálně a daný stav v Benešově bylo třeba legalizovat. Při kontrole na základě císařského dekretu Karla VI. z roku 1715 se zjistilo, že kolej byla založena bez císařského svolení. Rektor měl spolu s kaplanem na hraběte z Vrtby působit, aby co nejdříve došlo k obnovení fundační listiny. V roce 1717 se podařilo předběžně dohodnout fundaci pro 7 řeholníků. To byl důležitý záměr základní fundace, která měla být bez břemene, neměly se na ni vázat žádné povinnosti. Z fundací s břemenem, za něž piaristé většinou sloužili zádušní mše byly, v roce 1717 získány menší částky od benešovského měšťana Víta Blažeje, týneckého krčmáře Jiřího Divůčka, faráře Norberta Krusche z Kostelce na Hané, barona Bernarda Věžníka a hraběnky Eleonory Valdštejnové, majitelky panství Komorní Hrádek. Řádová komunita představovala průměrný počet piaristů, který pobýval v koleji během školního roku včetně představeného, jeho zástupce, piaristů, kteří se starali o její hospodářský chod i učitelů škol. Čítala 12 řeholních kleriků, pokud měla být úplná. V benešovské piaristické koleji působilo 12 řeholních kleriků až od roku 1725. Předtím jich bývalo v benešovské koleji více než 8. Je tedy jasné, že výživa dalších dvou nebo tří členů řádu musila být zajištěna z jiných zdrojů. Tím byly nejspíše fundace s břemenem. Nezanedbatelnou položkou byly také naturální dary, o nichž však pro kolej v Benešově nejsou dochovány informace systematického charakteru.

Důležité pro posílení prestiže v celém okolí i pro zajištění dalšího přílivu fundací bylo založení růžencového arcibratrstva. O jeho založení se asi uvažovalo již v roce 1716 a došlo k němu o rok později. Zakládací listinu pro arcibratrstvo vydal dominikánský řád, který měl na základě papežských bul na tato zakládání monopol, dne 31. července 1717. Velmi důležitá byla pro arcibratrstvo fundační listina z 19. listopadu 1717. V ní přislíbila hraběnka Barbora Terezie de Clary Aldringen, matka Jana Josefa z Vrby, že bude platit výživné za jednoho kněze, který bude stát v čele růžencového arcibratrstva. Tak vlastně k piaristickým výročím roků končícím na 7 v Evropě přibylo také jedno výročí důležité pro region Podblanicka, k němuž se jistě vyjádří i regionální media.

Václav Bartůšek