Úvodem

Věčné město Řím lze považovat za jeden z největších pokladů kulturních dějin a možná, že ho můžeme v tomto směru chápat vůbec jako kulturní skvost největší. Zvykl jsem si proto zhruba v posledních deseti letech pravidelně tuto lokalitu navštěvovat. Jednak  jsem zde prováděl  v Generálním archivu piaristického řádu výzkum o dějinách tohoto řádu řeholních kleriků v českých zemích,  a kromě toho jsem občas  putoval za kulturními památkami tohoto výjimečného města, které si též pro soukromé dokumentační účely rád vyfotografuji.  Získal jsem tak poměrně rozsáhlý fotoarchiv, kam je možné v dobách se zhoršenou možností cestování si alespoň symbolicky zajít pro trochu poznání i vysvětlení hlubšího pozadí a účinku některých událostí.  Využil jsem to i pro ukázku, jak blahodárným bylo vystoupení papeže Františka 19. 4. 2020, které vneslo světlo na dlouho a klopotně opravovanou památku, tento zapomenutý klenot těsně vedle centra Říma.

K nemalému počtu římských památek patří také památky na dějiny lékařství, které v Římě vytvářejí souvislou řadu od starověku až po současnost. Z těch starších lze připomenout především dvě památky, které nás poučí o vývoji nemocniční architektury i zdravotnictví, zejména církevního, v samotném Římě. Povědomí o nich by možná mělo dokonce náležet mezi znalosti dnešních vzdělaných a  kulturních lidí, stejně jako tomu často bývalo většinou i dříve. Jde vlastně o dvě nemocnice, které mají spojitost i s působením dvou nejvýznamnějších nemocničních  mužských církevních řádů v Římě a metody léčby v nich používané často formovaly práci v tehdejším zdravotnictví v celé Evropě. Jedná se o  nemocnici Svatého Ducha  Ospedale di Santo Spirito in Sassia na břehu Tibery v blízkosti Vatikánu a nemocnici milosrdných bratří na ostrově v Tiberu v Římě.  Je též možné se na základě poznatků takto získaných  vydat i na další putování po dějinách zdravotnictví, zejména církevního, hlavně starší špitální řehole Svatého Ducha a dvou dalších (podstatně mladších) řeholí, které zdravotnictví provozovaly – milosrdných bratří a řeholních kleriků – kamiliánů.

Protože nemocnice Svatého Ducha na sebe váže i některé instituce, jež se zabývají dějinami lékařství, začneme s líčením činnosti v tomto oboru právě zde. Podle informací na vývěsních oznamovatelích, by zde mělo sídlit centrum pro zkoumání dějin medicíny a zdravotnictví –  Accademia di storia dell´  arte sanitaria, o které pečuje skupina historiků medicíny a farmacie, shromážděná kolem významného historika farmacie profesora Reimonda Villana (*1960), který se jako farmaceut (a historik lékárenství) pohybuje v mezinárodních kruzích a kromě členství v již zmíněné lékařské společnosti  Accademia di storia dell´  arte sanitaria je také členem několika dalších římských, italských i mezinárodních společností podobného charakteru. Římské lékařské muzeum zažilo dobu rozkvětu v nedávné době v prvním desetiletí 21. století. V současnosti bývalo otevřeno hlavně kvůli významným výstavám, jako např. na začátku roku 2017 výstava z dějin zdravotnictví a lazebnictví. Výstavy muzea bývají zpravidla zdarma.

Expozice muzea jsou velmi bohaté. Proto je jeho personální zabezpečení v takovém rozsahu, aby bylo funkční téměř nemožné. Nepřekvapí, že největší péče zde je věnována právě dějinám lékárenství, např. době, kdy se farmacie vydělovala ze sféry alchymie. Můžeme zde shlédnout mnohé exponáty, které se týkají dějin lékařství, především samotné budovy špitálu sv. Ducha, která je zde reprezentována zajímavým (asi třímetrovým) dřevěným modelem této nemocnice, jež proslula především svými rozlehlými sály pro nemocné. Zajímavé jsou také malakologické exponáty – staré lékařské nástroje, i jeden z prvních narkotizačních aparátů z 19. století. Z archiválií lze např. najít řadu studijních dokumentů z různých významných lékařských fakult evropských univerzit, zejména diplomů. Z knih jsou zde mnohé staré tisky a také stopy, které zanechala jako ohlas lékařská činnost v umění. Není vyloučeno ani umění lidové.

Museo Storico Nazionale dell’arte Sanitaria – muzeum zdravotnického umění se nachází, jak již bylo uvedeno, v jednom z křídel nemocnice Ospedale di Santo Spirito in Sassia, která také jako historická budova je sama o sobě významnou architektonickou památkou. Byla budována (i ničena) v rozmezí několika staletí a ze stavebních slohů převažuje zde stavební sloh konce 15. století a zejména pak z 1. poloviny 17. století. Špitál jako charitativní instituce pro chudé a nemocné nechal postavit již na konci 12. století (1198) papež Innocenc III. (vládl 1198-1216). Došlo k tomu na popud zakladatele církevního rytířského špitálního Řádu sv. Ducha (Ordo Sancti Spiritus , Fratres equites hospitalis s.[ancti] Spiritus), který se dělil na hospitality z Montpellier, kde působily špitál a univerzita se známou lékařskou fakultou, a na bratry z území Sassie, tedy z území, kde pracovala významná římská nemocnice Svatého Ducha.  Území Sassie neboli Borgo (název osady odvozen z Burgus Saxonum, založeného králem Ine z Wessexu poblíž brány Svatého Ducha před polovinou 8. století) bylo při vzniku osídleno Anglosasy. Nový hospitál navázal vlastně na starší tradici při péči o poutníky z oblasti Anglosaska. O této době svědčí archeologické výzkumy a vykopávky, pokud se zde provádějí.

Novostavba špitálu  začala po stržení budov špitálu předcházejícího. Došlo k tomu ovšem ještě za vlády papeže Inocence III. Na současný Arciospedale di S. Spirito in Sassia nechal v letech 1473-1478 přebudovat areál papež Sixtus IV. poté, co ho v roce 1471 srovnal se zemí požár. K nejstarším památkám můžeme počítat zejména jedno z prvních zařízení podobné baby boxu, které nechal zřídit roku 1198 papež Inocenc III. u brány špitálu a později bylo renesančně upraveno kameníky. Jinou památkou, rovněž vytesanou do kamene, je též dodnes znak špitálního řádu, který ve středověku tuto nemocnici provozoval. Šlo o starší variantu řádového znaku z Montpellier,  patriaršího kříže, vytesaného na svorníku sloupu v předsíni muzea. Z této doby jistě pocházelo i řešení centrální části řádového špitálu, v jehož čele stál preceptor. Toto rozvržení bylo schváleno až během pokračujícího stavebního vývoje. Na přelomu 15. a 16. století měl však špitál již jistě malířskou výzdobu kopule své věže a proslulý velký nemocniční sál pro několik stovek nemocných, jejichž lůžka byla oddělena látkovými závěsy.

Další stavební činnost v areálu nemocnice pak nastala v roce 1527 a též krátce po něm, kdy došlo k vyplenění nemocnice při ničivých událostech, které souvisely se smutně proslulým sacco di Roma. Hned na jeho začátku došlo 6. 5. 1527 k tragickým událostem, kdy byl špitál plenícími a kořistícími jednotkami španělských žoldáků napaden a zpustošen. Všichni zde přebývající nemocní byli zabiti nebo utopeni v Tibeře. Vojáci neušetřili ani sirotky z nalezince. Po těchto výjevech hrůzy se stal architektem obnovy špitálu Antonio da Sangallo mladší (12. 4. 1484 — 3. 8. 1546), významný umělec, který je znám svými stavbami i z jiných italských měst. Tehdy bylo vyzdobeno nádvoří, kde dodnes sídlí vedení nemocnice u Svatého Ducha. Památky na toto období zejména z doby papeže Pia V. se nalézají v části Palazzo del Commendatore. Zde se podle nápisů a maleb  můžeme dovědět, kde měl sídlo představitel řádu špitálníků (praeceptor), kde byla špitální řádová knihovna, lékárna, sklad léků apod. Na nádvoří vznikly manýristické stavby. Celý areál pak v úrovni poblíž věže ozdobily také známé bicí hodiny s velkou ručičkou ve tvaru salamandra. Z pozdější doby jsou také některé měděné  plastiky, např. znázornění pitvy.

Zhruba kolem poloviny 17. století trávili část svých mladých let, občas i jako pacienti,  ve špitálu, také světci, kteří se snažili uplatnit, hlavně duchovně, v oblasti zdravotnictví a špitál po určité době opustili. Jednalo se zejména o sv. Filipa Neri  (* 21. 7. 1515 Florencie, Itálie, + 26. 5. 1595 Řím) a následně jím hluboce ovlivněného zakladatele zdravotnického řádu kamiliánů,  svérázného  kněze, řeholního klerika Kamila de Lellis (*25. 5. 1550 Chieti, Itálie – 14. 7. 1614, Řím). Jako první své pracoviště měli kamiliáni skutečně špitál Svatého Ducha v Sassii poblíž Vatikánu. Od roku 1594 ovšem zakládali svoje další společenství s řeholními domy  v různých  městech po celé Itálii (Neapol – postupně 2 komunity, Milán, Janov, Bologna, Mantova, Ferrara a řada dalších). Špitál potom kamiliáni opustili a jako své hlavní působiště zvolili kolej u chrámu sv. Máří Magdaleny v Římě.

V činnosti špitálu se můžeme setkat s osudy některých významných žen i světic. Za svatou byla např. v roce 1999 prohlášena papežem sv. Janem Pavlem II. Augustina (Livia) Pietrantoni  (*27. 3. 1864 v malé obci Pozzaglia Sabino, + 13. 11. 1894 Řím). Věnovala se ošetřování pacientů s nejtěžšími formami tuberkulózy, z níž se sama uzdravila, a byla jedním z nepřizpůsobivých pacientů ubodána. V listopadu 1896 byla jmenována asistentkou chirurgie v této nemocnici první žena, která byla v Itálii promována na lékařku. Byla to Maria Montessori (*31. 8. 1870 Chiaravalle,  Itálie, +6. 5. 1952 Noordwijk aan Zee, Nizozemsko), která se později stala i významnou pedagožkou a zakladatelkou alternativních škol a adeptkou na Nobelovu cenu míru. Nejvíce tam pracovala s chudými lidmi, obzvláště s dětmi. Jako lékařka byla známá pro svůj způsob, jakým o své pacienty pečovala. Tak, jak se ujišťovala, že jsou v teple a nakrmeni, stejně tak dbala na diagnostiku a léčbu jejich nemocí.  Z dalších žen je nutno připomenout ještě sv. Faustinu Kowalskou (*25. 8. 1905 Głogowiec, Polsko, + 5. 10. 1938 Krakov), polskou řeholnici a mystičku. Ta se zasloužila zhruba v polovině 20. století o vznik obrazu Božího milosrdenství. Svatá Faustina však nikdy Řím nenavštívila, ale došlo k duchovnímu spojení s chrámem Svatého Ducha při špitálním komplexu, podobně jako s kaplí tehdejšího papeže, prostřednictvím mystických zážitků, Tento chrám tedy sehrál a dosud hraje důležitou úlohu v šíření dnes velmi frekventovaného a zveřejňovaného obrazu Božího milosrdenství. Z malířských pokusů o zveřejnění představ Faustiny Kowalské jsou známy především dva zdařilé pokusy nábožensky zaměřených významných polských malířů Ewžena (Eugenia) Kazimirovského z roku 1934 a Adolfa Hyla z roku 1943, který bývá tištěn častěji.

Seznam odkazů na internet (datum posledního prohlížení 20. dubna 2020 a literatury:

https://en.wikipedia.org/wiki/Ospedale_di_Santo_Spirito_in_Sassia

https://cs.wikipedia.org/wiki/Babybox

https://www.flixbus.cz/tipy-na-cestovani/anti-valentyn  Výstava 2017

https://www.slideshare.net/raimondovillano5/r-villano-timeline-200310

http://www.zijememontessori.cz/o-montessori/m-montessori-zivotopis/

https://mapy.cz/zakladni?x=12.4629190&y=41.9006999&z=17&source=pubt&id=16053171

sv. Augustýna (Livie) Pietrantonini – ŽIVOTOPISY SVATÝCH

Faustyna Kowalská (1905-1938), sekretářka milosrdenství (2) – Kapky.eu

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%A1d_sv._Ducha_z_Montpellier

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonio_da_Sangallo_mlad%C5%A1%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maria_Faustyna_Kowalska

https://en.wikipedia.org/wiki/Adolf_Hy%C5%82a

Christopher Hibbert: Řím. Dějiny měst. NLN., Praha 1998. ISBN 80-7106-213-8, 433 s.

 

Obrazové přílohy (foto Václav Bartůšek)

Pohled na věž špitálu Svatého Ducha

Pohled na pozůstatky po velkém nemocničním sále a vchodu s věží u špitálu Svatého Ducha 2 foto z různých pohledů

Znak špitálního řádu Svatého Ducha na svorníku sloupu

Pohled na průčelí nemocnice Svatého Ducha k Tibeře

Pohled na průčelí chrámu Svatého Ducha s obrazem Božího milosrdenství, který byl původně chrámem řádu špitálním Svatého Ducha. Ze 2. Fotografie chrámu je možno vyčíst jeho vzdálenost od chrámu sv. Petra ve Vatikánu

Nádvoří  špitálu sv. Ducha s nově opraveným lavabem (umyvadlem), hodinami s velkou ručičkou ve tvaru salamandra a věžičkou.

Detail z výzdoby nádvoří z období manirismu – pitva.